• Jak žiju
    • Life update
    • Žiju v knihách
    • Žiju fotbalem
  • Jsem eko
    • Eko domácnost
    • Low waste
    • Přírodní kosmetika
    • Slow fashion
  • Cestuju
    • Česká Republika
    • Egypt
    • Francie
    • Itálie
    • Lichtenštejnsko
    • Maďarsko
    • Německo
    • Nizozemsko
    • Polsko
    • Portugalsko
    • Rakousko
    • Slovensko
    • Španělsko
  • Práva
    • Erasmus
  • Motivace
    • Zajímavé odkazy
    • Podcasty

Anetless

Důvodů, proč navštívit Neapol, bylo určitě více (mezi nimi třeba spisovatelka Elena Ferrante a její neskutečný popis atmosféry chudinských čtvrtí Neapole), ale fotbal, a především pak fanoušci místního SSC Napoli, byli určitě jedna z nejvyšších priorit. 

Už dlouho dopředu jsem sledovala rozlosování zápasů, abych podle toho uzpůsobila celý svůj italský trip. Domácí nakonec padnul na první říjnovou sobotu, od 15:00. Soupeř mohl být sice atraktivnější, ale naopak to taky mohlo být horší, takže jsem týmem FC Turín nepohrdla a tajně jsem doufala, že se aspoň nějací fanoušci hostů na zápase ukážou. Vstupenku jsem tedy koupila online (ještěže tak, v den zápasu jsem neviděla žádné místo, kde by se dal lístek koupit - se svojí představou, že si online lístek vyměním ze ten papírový pro své sběratelské potřeby, jsem tedy moc nepochodila), vybrala jsem samozřejmě sektor domácích fanoušků a začínala se těšit na zážitek. Cena 37€ očekávaná - na evropský průměr nic hrozného, řekla bych.

Náš hostitel na Airbnb mě den před utkáním upozornil, že je lepší být u stadionu tak hodinu a půl předem, protože bývají často fronty a celkem dlouhé prohlídky. Proto se v den utkání z centra Neapole vydávám autobusem už tak kolem jedné hodiny, abych opravdu dorazila včas. Ještěže tak, protože autobus samozřejmě nejede na čas, a k tomu ještě navíc nabere dalších 20 minut zpoždění - stadion je opravdu daleko od centra města a provoz je doslova italský, všude samé skútry, zastávky postavené co 100 metrů (přece nebudou Italové někde daleko chodit pěšky) a dvouproudová silnice zvládne  občas pohltit i čtyři auta vedle sebe. Mimochodem při cestě na zápas vzniká další moje tajné přání - jet jednou na zápas na skútru. Už kousek za centrem potkáváme spoustu fanoušků, co na zápas vyrazili právě na skútru. V ruce drží šálu, kterou aktivně mávají (naštěstí jen ti vzadu, co neřídí) a vesele se zdraví s ostatními fanoušky - skútristy. To, že je náš autobus málem několikrát srazí nevadí ani jim ani řidičce autobusu.

Byť nechtěně, na cestu ke stadionu se vydáváme bez platné cestovní jízdenky, protože nám ji řidička prostě odmítne prodat, a tak bez lístku začínám hned pociťovat správnou fotbalovou atmosféru. Cesta je poměrně zábavná, protože i domácí vyráží na fotbal pro jistotu s předstihem (nebo aby u stadionu stihli ještě pár piv - některé věci jsou všude stejné), a tak jsme pár zastávek před stadionem opravdu poslední, co vypadají, jakože zapomněly vystoupit. Skupinka lidí, která shodou okolností sedí nejblíže k nám, si téměř celou cestu pozpěvuje chorály a já chytám melodie známých italských písniček jako třeba "Sarà perché ti amo" - mimochodem až do teď můj nejoblíbenější chorál neapolských fanoušků. Slova ale neznám, a tak opravdu působíme jako turistky, co se ztratily.

Po dlouhých 40 minutách konečně přicházíme ke stadionu - Stadio Diego Armando Maradona. Krásná železo-betonová konstrukce, žádný moderní stadion, které můžeme znát třeba z Německa, ale naprostá fotbalová oldschool klasika. U jednotlivých vstupů do sektorů jsou železné vstupy připravené na delší fronty a samozřejmostí jsou pak antony a spousta policistů - nic co bychom neznali od nás. Nepřekvapivým je také vyobrazení Maradony, místního boha a jejich velké modly. Co mě překvapuje, jsou opravdu dlouhé fronty u sektorů zepředu stadionu, které vedou, jak později zjišťuji na hlavní tribunu. Můj sektor (Curva A - curva je mimochodem, kromě zatáčky, taky ochoz) je z boku, fronta tam není téměř žádná, kromě největšího hloučku policistů, tam stojí pár osob v černém a moje kamarádka na mě vrhá pohled, jestli je to opravdu můj vchod a jestli mě tady vůbec může nechat samotnou. Já jsem tímhle prvním dojmem mého vchodu naprosto uchvácená, tak se s ní rychle loučím a vydávám se na stadion. Při předložení vstupenky musím ukázat i občanku (což platí pro všechny, kdo nemají kartu fanouška, na které jsou všechny údaje potřebné k identifikaci) a když před paní u sekuritky automaticky rozpažuji ruce, kouká na mě pobaveně a pouští mě rovnou dál - kontroluje pouze kabelky, kterou jsem si se sebou nebrala. 



Můj sektor je až úplně nahoře, kam vede dlouhé betonové schodiště - další naprosto oldschool prvek stadionu. Kupuju si tedy dole pivo (nahoře už nejsou stánky, jenom tam obsluha občerstvení roznáší), které je překvapivě španělské (a shodou okolností moje nejoblíbenější - San Miguel), akorát prodávají pouze malé a taky, ke zklamání doufám všech, není čepované - za 4 € na Neapol poměrně drahé. Nahoře už mě čeká skvělý výhled na celý stadion, za kterým se skýtá pohled na vrcholky hor. To mu říkám panorama. 

Už hodinu do začátku zápasu je stadion poměrně slušně zaplněný a na všech je vidět, že se dobře baví - zpívá se, nadává se pomalu se seskupujícím hostům (kteří mají mimochodem sektor hned vedle domácích) a hlavně se balí jointy. Tohle asi v Čechách jen tak nezažijete - ale tady je opravdu kompletně celý zápas cítit tráva a nikdo se jejím balením moc netají. Jestli to bylo CBD, tak se omlouvám všem poškozeným:-)

Hostů se nakonec schází asi sto, což není tak špatné vzhledem ke skutečnosti, že to mají poměrně daleko. Na druhou stranu čas zápasu je naprosto ideální a počasí je i na Itálii pořád hodně dobré (i když už mnozí měli zimní bundy). Svému klubu by se ale přece fandí bez ohledu na počasí. Celý zápas aktivně fandí (což ale není přes fandění domácích slyšet) a neúnavně mávají po celou dobu zápasu vlajky. Co se týče další prezentace, tak je to bída - žádné pyro, žádná chorea.

Sektor Curva A, jeden ze sektorů určených pro aktivní domácí fanoušky, je velmi slušně zaplněn, přičemž velká část z přítomných je v černém oblečení. Na druhé straně stadionu stojí další aktivní fanoušci, skupina ultras - Curva B. Ti jsou zase naopak skoro všichni v bílém. O poločasové přestávce se od místních snažím  vyzjistit, proč nefandí všichni spolu a mají dvě skupiny, ale když už někdo uměl anglicky, dozvěděla jsem se akorát "Yeaa, there are two groups." - takže díky za nic. Ani nikde na internetu jsem se nedostala k jednoznačné verzi, ale na čem se tak většina diskutujících shoduje je, že spolu momentálně již nemají žádné větší konflikty, každý si prostě fandí sám. Taky, že v rámci těchto dvou hlavních celků jsou i další menší samostatné skupiny. Jak to asi bylo - původním důvodem rozdělení fanoušků snad měla být tehdy hlavní postava ultras Gennaro Montuori (přezdívaný Pallumella), který ale využíval klub k tomu, aby přišel k penězům, což bylo pro jednu skupinu ultras nepřijatelné a považovali to za porušení zásad ultras, tak se odpojili a přesídlili se na tribunu Curva A. Pallumella v roce 1999 z fotbalu odešel a od té doby se situace, zdá se, uklidnila.

Zpátky ale k dnešnímu dni a k ligovému utkání. Domácí fanoušci mají k radosti už ve 12. minutě o dva důvody více, a tak je vidět, že si fandění užívají, dobře se baví a doping je obrovský. Chorea jsou rytmická, vydrží se zpívat i několikrát za sebou a nutí vás se pohybovat do rytmu, i když je vůbec neznáte. Fandění organizuje pět spíkrů, dva hlavní dole a tři rozmístění po tribuně, který zápas tráví tím, že se rozčilují nad lidmi, co nefandí (i v Itálii takoví jsou). Kromě toho domácí fanoušci také celou dobu mávají vlajkami - tohle bude asi nějaký oblíbený italský prvek. Jinak to ale je pro oko fanouška také zklamáním - ani u domácích se žádné choreo či pyro neobjevuje (a to ani jedna ze dvou hlavních skupin). O poločasové přestávce pak téměř nikdo neopouští svoje místo a všichni se dál baví a tancují na písničky pouštěné z repro beden. 

Druhý poločas už fandění poměrně upadá, vrchní řady už i sem tam posedávají, což samozřejmě aktivnější dolní část nervuje a vznikají i menší lokální konflikty. Tím, že je sektor hostujících tak blízko tomu domácímu, dochází v daleko větší míře k provokacím, které si ale fanoušci na obou stranách užívají a ještě se spíš o takové pošťuchování než o pokusy vyvolání opravdového konfliktu.

Neapol nakonec vítězí, ale děkovačka mi na italské poměry přijde poměrně slabá a krátká. Lidi se za stadionu vypaří celkem rychle a u stanice metra nejblíž ke stadionu se tvoří fronty, protože policie do metra pouští pouze omezený počet lidí, aby metro nezkolabovalo. Tak radši volím opět autobusovou dopravu a opět se vezu jen za svojí příjemnou společnost, nikoli za platnou jízdenku :-)



Až překvapivě dlouho mi vydržela motivace do novoročních předsevzetí, a tak tu dneska mám únorový článek (cílem je jeden článek měsíčně, tak sledujte, jak dlouho mi ta motivace vydrží). Life update jsem naposledy sepisovala snad v létě 2019, ještě před Erasmem, což by od té doby vyšlo tak aspoň na 10 life updatů, proto jsem se rozhodla shrnout jenom posledních pár měsíců a vypíchnout události, na které si tu chci uchovat vzpomínky.

Na začátku listopadu jsme se s holkami rozhodly vyrazit za kulturou - na výstavu fotek Fridy Kahlo. Já jsem vždycky z takových akcí nadšená a slibuju si, že budu fakt chodit pravidelně, takže hádejte, kolikrát jsem od té doby byla. Jo, správně. Nulakrát. Nevadí, aspoň je tu prostor pro zlepšení :D

S fotbalem to mám tak trochu naopak než s výstavy. Vždycky si říkám, že nemusím být všude a že chci víkendy taky trávit jinak než na tribunách, ale stejně mi to nakonec nedá na ten výjezd nejet. Takže v poslední době jsem takhle navštívila dvě turisticky velmi atraktivní lokality - Zlín a dvakrát Mladou Boleslav, haha. Je zas ale pravda, že jsem s Baníkem procestovala už skoro celou republiku a není nad to objevovat krásy taky tady u nás.

Další kulturní zážitek byla literární přednáška Karolíny Meixnerové, která měla snad všechno, co bych od takové přednášky očekávala - hezké prostředí, dobré pití a vtipný a zajímavý obsah. A já měla ještě navíc bezva společnost. Navíc jsem si z ní kromě ksichtolistů (pracovní listy vypracované k tématu přednášky) odnesla i nějaké nové vědomosti. Už teď se s Barčou těšíme na jarní část přednášek :)



Na Lipno se sice většinou jezdí v létě, ale my jsme si vybrali zimu a neměnila bych. Tyhle víkendy mimo Prahu mě vždycky dobijí novou energií. Víc takových příležitostí!

Konzumentem yerby jsem se sice stala už dávno, ale pořád ji piju snad častěji a častěji. Jedná se o čaj s povzbudivými účinky, takže si ho často dávám místo kafe. Nejvíc se mi na tom líbí, že s tím mám spojený takový příjemný rituál, na který se vždycky těším. Pokud chcete taky vyzkoušet, mám pro vás 10% slevu na eshop s kódem "Anet18". Jo a určitě si přečtěte tenhle post o bývalým prezidentovi Uruguaye.

Bude knižní článek! A už (doufám) brzo. Budu v něm třeba hodnotit i tyhle dvě knížky od Absynt nakladatelství, tak se těšte.


V prosinci skončila jedna moje velká seriálová éra.

A taky jedna studijní éra! Konečně jsem dopsala, odevzdala a obhájila diplomovou práci, čímž jsem splnila poslední studijní povinnost a od nového roku jsem nositelem titulu Magorka. Přijímám gratulace:D:)


Nový rok začal až nezvykle sportovně - sice s kocovinou, ale taky s otužováním a výletem do hor. A z té přehrady je mi zima snad ještě teď, takže příště by to chtělo asi víc tréninku, a ne začít s otužováním 1. ledna v přehradě, kde byl ještě den předtím led. New year, same old crazy me:D



Hned v lednu jsem si splnila takový příjemný cíl, který jsem si pro tenhle rok dala - zútulnit si pokoj. Jestli vás zajímá, jak se mi to povedlo, podívejte se sem na lednový článek. 


Jsem asi poslední člověk z Prahy, kdo nebyl na vyhlídce Máj, takže teď si tenhle pomyslný cíl můžu už taky konečně odškrtnout. Abychom se trošku prošli, tak jsme to vzali ještě přes vyhlídku Bedřich a byla to moc fajn procházka, i když ne úplně dobře značená. Naštěstí jsem ale profesionální turista a všechny členy výpravy jsem dovedla v pořádku do cíle a ve zdraví odvezla zpátky do Prahy, haha. #řidička #turistka

Daleko radši než multiplexy mám kina s atmosférou, kde můžu zajít na Aero films! A Kino Pilotů tímhle místem bezpochyby je. Zkoukli jsme film Moje slunce Mad a za mě hodnotím moc pozitivně a určitě doporučuju - bylo to na motivy knížky mé oblíbené reportérky Petry Procházkové, takže jsem měla poměrně vysoká očekávání a nebyla jsem zklamaná. Spíš trochu zděšená z toho, jak se pořád v některých státech zachází s ženami.





Na začátku února jsme si udělali krásný výlet do Hukvald. Počasí nám sice úplně nepřálo, ale ani tak nás to nepřimělo sedět jen v kavárně (i když někteří by klidně hlasovali pro) a vyšli jsme oborou až nahoru na hrad. Pokud pojedete do Hukvald, moc doporučuji kavárnu Ráj na zemi, protože se autor toho jména celkem trefil.

Chtěli byste tu zase nějaké příspěvky o přírodní kosmetice? Mám teď skoro samé produkty, se kterými jsem maximálně spokojená a neměnila bych, tak ráda předám tipy dál. Třeba tenhle mandlový olej od Weledy používám přes zimu jako bázi pod make-up.

A tenhle dnešní příspěvek zakončím výprodejem v sekáči, který mi na začátku února udělal velkou radost. Všechny tyhle věci jsem nakoupila za 40 Kč a jednalo se o tyhle skvělé značky - svetr z Mark's Spencer, top z Only, košilka z Vero Mody a jediná košile byla bez značky.


V posledním roce moje snaha o nějaký posun v udržitelném způsobu žití upřímně moc nepokročila. Na druhou stranu, pořád mi zůstala spousta návyků, které jsem si osvojila v minulosti a teď už je vlastně považuju za běžnou součást svého života - žádné igelitové pytlíčky, minimum plastových láhví, tuhé mýdlo na ruce, třídění odpadu...

Minimalismu se snažím držet i co se týče dekorací v domácnosti. Nepotrpím si na miliony svíček a polštářků a místnost plnou pokojovek, i když musím přiznat, že mě občas i takové fotky na Pinterestu osloví a mám pak chuť si jít nakoupit další a další dekorace. Přestože se teda snažím držet hesla, že méně je více, což je i takovým mottem mého blogu, pořídila jsem si v poslední době pár doplňků, které bych vám tu ráda ukázala.

Nejprve bych vám ráda ukázala plakáty a rámy, které jsem si objednala díky spolupráci s Posterstore. Spoluprací s plakáty je teď sice všude hodně, ale na téhle stránce mě zaujal především jejich ohled na životní prostředí - dřevo použité na plakáty pochází z lesů, které splňují nejvyšší ekologické a sociální standardy a plakáty se tisknou ve Švédsku, nepochází tedy z Číny, jak na většině ostatních e-shopů s plakáty. U vybírání jsem strávila snad dvě hodiny, protože jsem chtěla plakáty, které mě budou vystihovat a zároveň se mi hodit do pokoje. Nejdříve jsem tedy zamířila do sekce obrázky přírody a hledala cokoli spojené s létem, pláží a cestováním. K tomu jsem nakonec přidala ještě obrázek pomerančů jako symbolu Valencie, obraz Fridy Kahlo a Johna Lennona "War is over". Rámečky jsem zvolila všechny jednotně - se zlatým okrajem,  ale v různých velikostech. Všechny plakáty i rámečky dorazily v pořádku a kvalita je skvělá, takže e-shop můžu určitě doporučit. Ceny jsou trošku vyšší, a proto pro vás mám připravený kód na 40% slevu - A40NTLSS, který platí na všechny plakáty až do 25. 1. 2022. Pokud kód využijete, dejte mi vědět, jaké plakáty jste si domů pořídili :)



Dalším novým doplňkem, který mi dělá obrovskou radost a který mám už vyhlídnutý snad půl roku (od té doby, co jsem ho viděla u Lucky Zelinkový na instagramu), je tenhle koberec. Je huňatý, příjemný na dotek a hlavně se nemůžu nabažit toho designu. A jelikož už od ledna pracuju na hlavní pracovní poměr, řekla jsem si, že to bude moje odměna za první výplatu (kterou teda ještě samozřejmě nemám :D). 

Kromě toho mě doba home officů donutila pořídit si i pořádný stůl (protože kosmetický stolek na práci prostě není). Po konzultaci s Pinterestem, jsem se rozhodla dovézt si od rodičů šuplíky od svého starého stolu a koupit si na ně jenom dřevěnou desku - vypadá to sice krásně, ale upřímně se ta deska dost špatně udržuje čistá, protože cokoli se tam vylije, tak zanechává fleky (nemáte někdo tip, jak ji čistit?). Ke stolu jsem si pro lepší organizaci pořídila i korkovou nástěnku, což byl můj sen už snad milion let a vůbec nechápu, proč ji mám až teď:D

Poslední věcí, kterou vám tu chci dneska ukázat, je monstera a proutěný košík alias váza, což je další věc, ke které mě absolutně zlákal Pinterest a ze které jsem při každém pohledu pořád stejně nadšená. Doufám teda, že se ji u mě bude dařit a bude opravdu růst jako plevel, jak o ní někteří říkají.

Závěrem bych snad jenom chtěla říct, že jsem si v poslední době uvědomila (a díky bohu za to!), že je občas lepší investovat do kvalitnějších (byť dražších) kousků, které vám vydrží dlouho a budou vám každý den dělat stejnou radost jako prvních pár dnů. Tak na to myslete, až budete kupovat dvacátou svíčku za 30 Kč, jako jsem to ještě nedávno dělala já :D



Jelikož je to už mnohem déle než půl roku od posledního článku a dotazy typu "Píšeš ještě pořád ten svůj blog" se stupňují, slušilo by se (a taky mi to upřímně dost chybělo!) tu zase jednou ukázat a něco s vámi sdílet. 

Už v květnu po prvních státnicích (a druhé mě mimochodem čekají v září, držte palce), jsem věděla, že v létě chci zase zpátky do Valencie, kde jsem strávila rok na Erasmu (všechny články z mého pobytu najdete tady), a kde jsem v podstatě našla druhý domov. Někdy už si říkám, že moji kamarádi musí být otráveni, když pořád dokola omílám, co jsem zažila ve Valencii, jak tam žijou a proč to tam tak miluju. A tak jsem se pro svoje, i pro jejich, duševní zdraví, rozhodla tam na pár dní odjet (a přestat je chvilku prudit) a načerpat zase nové zážitky. A povedlo se. Tolik zážitků, co jsem stihla za 14 dní, tady často nezažiju za celé měsíce, což je samozřejmě taky trochu moje chyba, protože často se radši rozhodnu pro plán B - zůstat doma u Netflixu, než jezdit někde po výletech (#shameonme).

Abychom se toho otravného zbavili hned na začátku: co Španělsko a COVID? Když to přeženu, ani jsem moc nepoznala, že ještě nějaký COVID je. Je potřeba říct, že každá provincie má svoje vlastní opatření, ale třeba ve Valencii se už ani nemuseli nosit roušky na veřejnosti, přestože tohle opatření trvalo ve Španělsku hodně dlouho a překvapivě ho většina lidí dodržovala. Jelikož v průběhu mého pobytu začala čísla zase poměrně rychle stoupat (jsem to skvěle vychytala), byl znova stanoven zákaz nočního vycházení (od 1 v noci) a zákaz prodeje alkoholických nápojů (od 8 od večera). Do letadla cestou tam (letěla jsem z Vídně) jsem potřebovala jenom vyplněný španělský formulář (můj PCR test vůbec nikoho nezajímal) a zpátky jsem měla připravený antigenní test (sehnala jsem ve Španělsku za 20 euro), který ve Vídni opět nikoho nezajímal, protože když viděli, že mám českou občanku, rovnou mě pouštěli, ať jdu dál. Tolik asi k celé té komedii a sakra zajímavému businessu s testy na COVID. Nic z toho mi ale těhlech 14 dní nemohlo pokazit.

Když jsem vybírala fotky do tohohle článku, uvědomila jsem, si že těch reprezentativních fotek, co bych vůbec na internet mohla dát (takže ne těch opilých selfíček, která ráno musíte mazat z instastory), je fakt strašně málo. A to se mi stalo asi poprvé, že by na jeden cestovatelský článek bylo méně než 20 fotek. Nemá cenu ani přemýšlet nad tím, proč to tak je - chtělo jsem si to užít na místě, žít přítomným okamžikem a držet se od displeje telefonu co nejdál, protože toho si dost užiju tady doma. A povedlo se.


Do Valencie jsem se teda vydala na 14 dní a hlavním bodem programu bylo se opět vidět s mými spolubydlícími (a nejlepšími kamarádky!) z doby karantény - s Chiarou a Jurgitou (#erasmusreunion). Jurgita ve Valencii žije na stálo, a tak jsme si s Chiarou pronajali pokoj přes airbnb na strategickém místě a mohlo se jet! Na Valencii miluju, mimo jiné, to, jak se všude dá dojít pěšky. Průměrně jsem tak každý den nachodila skoro 15 km (celkem za těch 14 dnů přesně 200 km), což je vzdálenost, kterou mám v Praze tak za trojnásobný čas. Když jste líní chodit pěšky, můžete si pronajmout městská kola Valenbici, ale já prostě miluju ztrácet se v těch malýchuličkách v lepších i horších částech Valencie, pozorovat lidi v kavárnách hrající kostky, užívat si pohled na palmy a nasávat vůni moře. 



Hlavním cílem bylo navštívit všechna moje oblíbená místa (seznam míst, která ve Valencii nevynechat, najdete dole) a užít si čas s kamarády z Erasmu, kteří se do Valencie také pořád vrací, nebo tam už natrvalo bydlí. Potkala jsem ale taky při tradičních botellonech (neboli prostě pití na ulici/v parku/na pláži ve velkých skupinách lidí, které akorát nese tenhle fancy název, takže si člověk nepřipadá špatně, když druhý den rodičům popisuje, co večer dělal) spoustu nových lidí a našla zase další super lidi, kvůli kterým se do Valencie budu ráda vracet. Btw, botellony zakázali asi týden potom, co jsem přijela kvůli COVIDU, takže pak jsme museli pít na bytech a to už tak fancy neznělo. Ale aby to nevypadalo, že jsem tam jela jenom pít (což mi všichni říkali, když viděli, že jsem přijela stejně bílá, jako jsem odjížděla)...




Měli jsme i jiný program! Zrovna byla celý červenec ve Valencii pouť, takže jsem si po dlouhé době dala vatu a vyfotily jsme s Jurgitou pár fotek. Jeden večer jsme si udělaly čistě holčičí a vyrazily jsme do poměrně fancy baru Barceló s nádherným výhledem na Ciutat de les Arts i les Ciències (když pomineme, že jsem si na sebe vzala bílé šaty a hned ve vchodu srazila číšníka s piña coladama, šaty si pak myla a sušila na záchodě, tak to byl velmi povedený holčičí večer, kde jsme rozebraly snad všechno - a všechny, samozřejmě). 

No a asi moje nejoblíbenější aktivita bylo posezení v parku Turia, buď se cervezou nebo s džusem (záleželo na tom, jak moc velkou kocovinu jsme měli). Nesmím ale ani vynechat  (ne)obyčejné večery, kdy jsme jen tak seděli na střeše (ve Valencii mají snad všechny bytovky přístupnou střechu, odkud je většinou super výhled na město), zápalili si svíčky (ale jenom na fotku, protože dost foukalo) a koukali na Netflixu na Sex/Life, což je mimochodem fakt super seriál, nebo na všechny možné filmy. Jeden večer se nám dokonce poštěstil fakt hezký výhled na hvězdy, takže to byla i celkem romantika.

A co byste teda neměli vynechat vy, až pojedete do Valencie?

  1. ochutnat tinto de verano v 100 Montaditos
  2. dát si poke bowl v BackYard
  3. zajít na tapas do La Blasca
  4. udělat si piknik v paku Turia
  5. projít si "graffiti čtvrť" El Carmen
  6. navštívit náměstí Plaza de la Virgen
  7. projet se na Valenbici po Puente de las flores
  8. zajít do krásného knihkupectví La Casa del Libro
  9. dát si drink v rooftop baru Barceló s krásným výhledem
  10. navštívit bar L'Umbracle (to jsem jediné bohužel nezvládla, protože byl zavřený - výborný důvod, proč se vrátit)




 

Older Posts
...protože méně je více

Kdo tu píše?

Píšu. O cestování, knížkách, udržitelném životním stylu. Chci vám ukázat, že cestovat se dá i levně, čas na čtení má každý z nás a udržitelně se dá žít i bez většího omezování.

Spolupráce: aneta.kratka18@gmail.com

Sociální sítě

Podcasty:

Načítání

Co si tu čtete:

  • Photo diary: April 2017 I.
  • Cestovní deníček: Morava (Valtice a Lednice)
  • Když jsem si myslela, že mám to nejhorší za sebou
  • Gift guide: For her & him
  • Cestovní deníček: Moraira & Calpe (provincie Valencia)

Created with by BeautyTemplates | Distributed by blogger templates