Moje cestovatelské pravidlo nevracet se na stejná místa dostává poslední roky trochu na frak. Asi teda stárnu (ale duší jsem pořád mladá a nerozumná), ale poslední dobou se opravdu ráda vracím na místa, která mě nějakým způsobem přirostla k srdci a objevuji je ze všech možných pohledů, nejradši právě z pohledů místních. A tohle byl i případ Neapole, kde jsem poprvé byla s kamarádkou v roce 2022 při naší cestě Itálií a letos jsme se tam s přítelem rozhodli zase vrátit. Abych se ale částečně držela svého původního hesla "ne znova na stejné místo", tak kromě Neapole jsme zajeli i do Pompejí a na Ischii, kde jsem byla turistickým nováčkem.

Jelikož tu na (už téměř svojí) Neapol chci mít uchovanou vzpomínku, rozhodla jsem se vám svůj zážitek přenést v osmi momentech, které (snad) vystihnou celkovou atmosféru města tak, jak jsem ji cítila já a jak si ji chci v paměti uchovat.

1. Snídaně v obyčejné místní pekárně. Parné letní ráno a náš neapolský pokoj v 5. patře, s balkónem, přístupem na střechu a samozřejmě s klimatizací. Marně se snažím na Googlu vyhledat, kam poblíž na dobrou lokální snídani, a tak to nakonec vzdávám a ponechávám náhodě. Kolem 10. hodiny ranní tedy vycházíme zcela nepřipraveni na rozpálenou rušnou ulici a vydáme se směrem k centru. Není čas ale dlouho něco hledat, protože žaludek začíná být netrpělivý, tak když vidíme venku umístěnou vitrínu s plněnými croissanty a dalšími sladkými pokrmy, venku jeden kymácející se plechový stůl a dvě židle, máme vybráno. Starší paní se zástěrou hned přichází a na něco se nás ptá. Italsky, pochopitelně. Použijeme pár základních frází z příručky cestovatele po Itálii a pak pro jistotu ukazujeme, co přesně si tedy dáme a dodávám, že ještě prosíme o dvě "caffé con latté", kdy jsem se samozřejmě vůbec neodvážila říct, že bych chtěla cappuccino. Paní ho ale sama nabídne, tak jen nesměle přikývnu, stále nejistá, jestli to není jenom chyták. Pak nás posadí si sednout - aspoň teda doufám, že jsme se správně pochopily. Croissanty v zápětí dostaneme zabalené v ubrousku a za chvíli na stole přistane ještě voda v plastovém kelímku a následně i obě kávy - až teď mě naplní jistota, že to s tím cappuccinem nebyl vtip. Všímáme si i pána, zřejmě manžela, co v kavárně taky pracuje. Jeho fotka z mladých let je vystavena před obchodem - samozřejmě tam není s nikým jiným než s místním bohem, Diegem Maradonou. Když se po výborné snídani zvedneme, že půjdeme zaplatit, začnou ze strany manželského páru padat různé otázky a já po chvíli pochopím, že se ptají, odkud jsme a jestli se s panem majitelem vyfotíme - prý si chce polepit celou zeď fotky se zákazníky z různých koutů světa, až bude dělat velkou rekonstrukci. Na jasnou otázku "quando" ta rekonstrukce proběhne, se chvilku tváří, že nerozumí a jen se usmívá, načež jeho manželka jen odevzdaně mávne rukou. Předpokládám teda, že i když bychom přijeli za 10 let, na zdi by asi naše fotka pořád nevisela. Ale vždyť není kam spěchat.

2. Na skok k moři. Při první návštěvě Neapole mě hrozně fascinovalo, že nikde nejsou klasické městské pláže, na které jsem byla zvyklá třeba ze Španělska. U pobřeží narazíte všude jen velké balvany, kamenná mola, přístav plný velkých jacht i polorozpadlých rybářských lodiček a co jsem si dohledala, tak prý i nějaké malé soukromé pláže. Jenže ono právě ta kamenná mola mají svoje kouzlo. Mladí Italové tam oslňují slečny, když z kamenů skáčou šipky do vody, což je jediná možnost, jak se do vody dostat, pokud zrovna nechcete riskovat a slézt do vody po starých schůdkách. Když jsme na jedno takové přišli, většina lidí se ale stejně držela v suchu na břehu a jen posedávala a sledovala dění. Především starší pánové, kteří tam mají pravidelně ve stínu umístěné židličky a pečlivě pozorují každý pohyb. Ti akčnější pak plují na svých loďkách a vyhledávají někoho, kdo se za cenu 5 EUR chce nechat povozit po přímořské Neapoli. Klid, ale zároveň ruch toho místa mě fascinoval a vydržela bych tam asi klidně sedět hodiny. Ucucávat Peroni z flašky, povídat si o životě a prostě jen tak být a nic neřešit.

3. (Ne)ohrožená Scampia. Každý máme na svém pomyslném listu přání jiná místa, kam nás srdce táhne, a jedno z těch mých byla už od dob, kdy jsem si četla spoustu článků o Gommoře, právě Scampia. Fascinovalo mě to "sídliště", které bylo tak jiné, než jsem z východu Evropy zvyklá a lákalo mě hlavně to, že to není místo, kam se běžně turista pojede podívat jako na Eiffelovku. To, že zažiju něco jedinečného, o čem možná budu moct vyprávět jen podobným bláznům, jako jsem já, ale budu si to pamatovat napořád. To je pro mě to pravé cestování. Když jsem se tedy dozvěděla o projektu "Restart Scampia", tedy, že sídliště srovnají se zemí, věděla jsem, že mám možná poslední příležitost. Na jednu stranu miluju nebezpečná místa, na druhou stranu ale, přiznejme si to, jsem strašný srab, a proto jsme se domluvili, že do Scampie vyrazíme autem a celé to tam projedeme. Když jsme z rychlostní silnice jako jediné auto odbočovali směrem do naší vysněné destinace, rostlo ve mě vzrušení. Brzo ho ale vystřídalo rozčarování - všude poměrně moderní bytové domy, lepší auta, chlapi v oblecích a hlavně všude celkem pořádek na ulicích. Už už jsem začínala být trochu zklamaná, když jsme se přiblížili k naší cílové rovince - Vele di Scampia a já tu betonovou džungli uviděla. První nápis, který jsem zahlédla "Scampia non é solo Gommorra" mi utkvěl v hlavě až do teď. I když všude už byly ploty s transparenty Restart Scampia, nemohlo mě to odtrhnout od pocitu, jaké to tu asi dřív bývalo a jak se sem lidi báli jezdit. Byla jsem nadšená - vidět ty schodiště spojující mezipatra, vyvěšené prádlo, všude graffiti, to mě naplňovalo euforií. Když už jsme se potřetí otáčeli a stále si prohlíželi dokola ta stejná místa, začala mi hlavou problikávat otázka, jestli nejsem tak trochu magor.

4. Syrová čtvrť Rione Luzzatti. Je léto 2022 a já čtu první díl Geniální přítelkyně - představuju si drsnou čtvrť, kam se jen tak neapolská smetánka neodváží, chudé lidi, které nemohou svým dětem dopřát vzdělání, pouliční gangy, mafii. Přesto jsem k těmhle představám lehce skeptická a nebýt jednoho muralu týkajícího se právě této populární tetralogie, asi bych do téhle čtvrti nakonec ani nezavítala. To by ale byla velká škoda. Hromady odpadků podél cest, pomalu ubývající auta a horký odpolední vzduch bez větru. Ulice jsou téměř prázdné a velké plochy plné polorozpadlých aut, kterým chybí ne jedna součástka. První živáčky spatříme až u samotného muralu - mladí kluci, co na nás koukají z balkonu mi z nějakého důvodu dávají tušit, že není nejvhodnější doba na to vylézt z auta a začít si fotit okolí. Jestli jsem si do teď myslela, že chápu, jaké to muselo pro Lilu a Lenu být v takové čtvrti vyrůstat, tak teď už vím, že tomu asi jen tak porozumět nejde. 

5. Čtvrť, kde se cítím jako doma. Vždycky si říkám, že jsem se měla narodit v době hippies. Woodstock, hraní na kytaru, cesty do Asie, snad ne Sobhraj a tak dále. A přesně díky jedné uličce v Neapoli se alespoň na chvíli tak cítím. Studentské bary, sekáče, všude graffiti volající po míru, momentálně převládají nápisy "Stop bombing Gaza", ale hlavně místo, kde se cítíte hrozně na živu. Z jednoho sekáče jsem při své první návštěvě ulovila Levisky za 10 EUR a vždycky když si je vezmu, všechna tahle atmosféra se mi vrátí. Pro někoho by možná byl na hraně mural s Che Guevarou, ale domnívám se, že to k tomu tak nějak patří a má to odrážet spíš jeho idealistické myšlenky, než ten reálný režim, který i díky němu na Kubě vznikl. 

6. Parkujeme na autobusové zastávce. Každý správný cestoval musí při plánování svých cest udělat pár chyb - to totiž přináší ty správné zážitky. Naší chybou bylo půjčení si auta v Neapoli. Měli jsme sice nějaké zkušenosti ze Sicílie, ale to nás asi zbytečně moc uchlácholilo, že už zvládneme vlastně všechno. Abych to vysvětlila - Neapol je opravdu hodně kopcovitá, uličky jsou úzké a i když si třeba myslíte, že je to pěší zóna, že tam se přece auto nikdy nemůže vejít, tak ano, vejde se tam a okolo něj zvládnou ještě z každé strany projet skútry. Naivní představu, že zaparkujeme někde, kde to bude bezpečné, ale zároveň ne na placeném parkovišti vystřídala asi po půl hodině snahy představa, že do konce dne snad vůbec někde zaparkujeme. Pokud na parkování potřebujete čas a klid, ani se o řízení v Neapoli nesnažte. Neapolci totiž nikdy nezastavují - nevadí, že jedou rychlostí třeba 5 km/h, ale nezastavují. Proto taky neplatí žádné, v civilizované společné dané, dopravní přednosti - auta se v podstatě střídají, aby nikdo nestál a každý alespoň popojížděl. Nějakým zázrakem jsme nakonec našli místo, které bylo jen půl hodinu do kopce od našeho ubytování - famózní. Vystoupíme, rozhlížíme se - v naivní představě, že uvidíme parkovací automat, když nám nějaký pán zvesela ukazuje ceduli autobusové zastávky. Přímo na našem místě. Z mého výrazu asi vyčte otázku, jestli tam tedy můžeme stát - jen mi ukáže na všechna ostatní auta a mávne rukou. Pro můj větší klid se alespoň rozhodneme počkat, až kolem pojede nějaký autobus, jestli se s tím zvládne vypořádat. A opravdu asi do minuty přijíždí - zastaví uprostřed silnice, paní proběhne kolem našeho auta do silnice, nastoupí a jede se dál. Non c'è un problema.  

7. Zpívání na ulici nesmělo chybět. Nejsilnější neapolský zážitek z první návštěvy bylo bezpochyby spontánní shromáždění mladých lidí na náměstí, které skončilo 3 hodinovým zpíváním a tancováním zakončeným ještě malým fotbalovým zápasem. Hrozně jsem se těšila, že i tentokrát zažiju něco podobného a Neapol mě nechala čekat až do posledního dne. Když projíždíme autobusem kolem malého náměstí, kde stojí lidé všech věkových kategorií v bílých tričkách a opravdu chytlavě zpívají, táhnu přítele v podstatě násilím ven z autobusu, přestože zdaleka ještě nejsme tam, kam jsme mířili. Úplně přehlížím i skutečnost, že se jedná o náboženské setkání a jenom si užívám té společné sounáležitosti. V tu ránu k nám přichází pán, úplně omámen (určitě taky tou sounáležitostí) a navádí nás, ať se dál milujeme, že tak to Ježíš chce. Postáváme tam ještě chvíli, než se vydáme k Pizzerii da Michele. 

8. Tak trochu jiné spaní na letišti. Další z mých trampských nápadů byl, naštěstí pro přítele, sabotován již v zárodku. Spaní na letišti v Neapoli není možné, protože je letiště přes noc zavřené. Pořád nám to ale nabízelo jinou variantu - spaní v "capsule" hotelu přímo na letišti, pro což jsme se nakonec (i přes vyšší cenu, než kterou bychom dali za hostel) rozhodli. A byl to vskutku netradiční zážitek. Každý měl pro sebe svojí malou kukaň neboli kapsli, kde byla jenom postel, vysunovací stoleček a chytře zabudovaný úložný prostor. Naše kukaně byly naštěstí propojené, a tak jsme si mezi svými novými domečky mohli nechat otevřené dveře. Sice bych to asi nedoporučovala na víc nocí, ale tu jednu noc před brzkým ranním odletem jsme si fakt užili. Jo a nezapomeňte si vzít vlastní ručníky, ať se nemusíte utírat do plážové košile jako já.

První náhodou byla vůbec samotná destinace, kam jsme se vydali - Sicílie. Mým snem už delší dobu bylo podniknout roadtrip na Balkán, vidět derby v Bělehradě a navštívit co možná nejvíce míst a pozůstatků masových hrobů z války na Balkáně, co jen bude v lidských silách navštívit. No, jelikož by tenhle výlet byl o trochu komplikovanější, tak jsme se v podstatě na poslední chvíli rozhodli koupit někam letenky a roadtrip odložit na neurčito. Pro výběr destinace jsme měli jen dvě hodnotící kritéria - cena letenek a moře (moře v teple, samozřejmě). Úplně nečekaně tak padla volba na Sicílii, o které jsem nikdy dřív sice nepřemýšlela, ale při pohledu na destinaci Palermo mě hned napadlo, že by se mi tu mohly oživit moje vzpomínky na milovanou Neapol - ale o tom zase až jindy.

Hned po zařízení nejdůležitějších věcí - letenek a ubytování, studujeme rozpisy Serie B (Palermo) a Serie C (Katánie). Přesná data a časy sice ještě nejsou upřesněny, ale vypadá to, že budeme mít štěstí a vychytáme oba týmy doma.

Druhá náhoda se odehrává asi dva týdny před odletem - při zmínce o Sicílii dostávám kontakt na kluka (kamaráda od kamaráda), co pochází z Palerma a je podobný nadšenec do fotbalu jako my dva. Jelikož ale žije mimo Sicílii, tak to nejdříve vypadá, že v době naší návštěvy v Palermu ani nebude. Naštěstí se mu ale změní plány a do svého rodného města v den zápasu nakonec dorazí. My ale naopak pár dní před utkáním bohužel zjišťujeme, že do našeho městečka už žádný vlak takhle pozdě nejede (výkop určen na 20:30), a tak už jsme skoro smíření s tím, že se na fotbal kvůli špatnému spojení nedostaneme. Na poslední chvíli - večer před dnem utkáním - nám náš italský přítel M. píše, že jeho kamarád si v práci prohodil směnu, takže na fotbal nakonec pojede a shodou okolností (náhod!) bydlí ve stejném městečku jako my, takže nás po zápase může odvézt domů. No tak hurá, na fotbal se teda snad vážně dostaneme - zde se opět potvrzuje, že když si člověk něco hodně přeje, často se mu to vyplní (o čemž možná až moc otravně mluvím celý pátek).

Je pátek, třetí den naší dovolené a my jsme po předchozích náročných dnech poměrně ušlapaní a vyčerpaní. Ráno se ještě stresujeme se zařizováním lístků na Curva Nord, s čímž nám nakonec opět pomáhá M., protože bez telefonního čísla není možné se zaregistrovat a číslo s českou předvolbou je systémem zdárně ignorováno - chápu, o turisty tu prostě nikdo nestojí. Oceňuji však, že si tu holek váží na tolik, že mají vstupenky o pár euro levnější. Na toto téma pak toho dne diskutujeme ještě jednou, když se M. ptám, zda tu holky mohou jezdit na venkovní zápasy (protože třeba někde v Polsku to možné není) - jeho nechápavý pohled a otázka, proč by jako nemohly, mluví za vše a vypovídá o italské fotbalové mentalitě a přístupu k holkám na tribunách víc než cokoli jiného. Co se týče cen, tak vstupenka do sektoru domácích vychází asi na 450 Kč (a pro dámy pak cca 350 Kč), což je za tu atmosféru i předvedený fotbal, myslím, přijatelné. 

Sraz máme domluvený s M. v centru Palerma, přímo u nejznámější památky - palermské katedrály. Vyrážíme ale rovnou pěšky ke stadionu, cestou jen zběžně proběhneme okolo míst, co stojí za vidění a míříme k tomu nejhlavnějšímu - stadionu Renza Barbery. V Palermu je běžné se před stadionem scházet už zhruba 2-3 hodiny před zápasem a předem si připít na vítězství (a nebo taky na prohru) v místní fanzóně - spousty stánků v okolí stadionu, které kromě piva (ale pouze v lahvi, na čepované tu zapomeňte) nabízí i výtečný kulinářský zážitek - zvláště populární jsou tu crochette. Už dvě hodiny před zápasem je tu plno jak 17. listopadu na Národní třídě - všichni zpívají, baví se, pijí lahvové pivo přelité do kelímku a panuje tu naprosto famózní atmosféra. M. nás seznamuje se svými kamarády a i když nikdo z nich neumí moc anglicky, všichni nás přijmou a baví se s námi, jak kdyby neexistovala jazyková bariéra. Okolí stadionu se pomalu zabarvuje do černo-růžové a byť je růžová netradiční fotbalová barva, každý Palerman se tváří hrdě, že právě tuhle barvu může oblékat a vůbec to nevypadá, že by se jí, především chlapi, chtěli nějak vyhýbat. Holt jiný kraj, jiný mrav.

Pomalu se však už všichni přesouvají na stadion, aby v dostatečném předstihu začali plnit tribuny. Cestou do sektoru Curva Nord míjíme spoustu zdí vyzdobených graffiti s fanouškovskou tematikou - úplné ultras muzeum. Kontroly pak probíhají velmi zběžně, obsah kabelky nabízím k dispozici, ale žádné zvědavé oči se ho neujmou, a tak procházím jak bez tělesné prohlídky, tak s externí nabíječkou v kabelce (což je mimochodem v ČR poměrně problematická položka). Z venku stadionu zdobí tribunu nápis "CURVA NORD TOTÓ RAMBO" - vzpomínka na jednoho z fanouškovských lídrů Palerma, který podlehl těžké nemoci. Tímto mu byla věnována celá tribuna, kterou tak miloval a která od té doby symbolicky nese jeho jméno. My vycházíme až nahoru na ochoz po železobetonové konstrukci, a tak se mi po menším fyzickém výkonu otevírá pohled na tribuny, které v pozadí lemují vrcholky hor - takové malé deja vu z Neapole.

Je 20:30 a sudí právě oznamuje začátek zápasu, čehož si však téměř nevšimnu, jelikož už se dobrých 10 minut fandí a mává vlajkami, jako kdyby zápas dávno začal. Probíhá samozřejmě i prozpěvování na dvě, pro italský fotbal velmi tradiční, písničky - Sarà, perché ti amo a Freed from desire.  Zápas je pro mě odstartován ve chvíli, kdy zpozoruju a ucítím pyro - překvapením je, že pyromani nemají žádný jednotný zahalující dress code a nelámou si hlavu ani s nasazováním kukly. Byť nám náš kamarád tvrdí, že se tu pyro taktéž trestá, zatím tomu nic moc nenasvědčuje a každý se neohroženě baví, jako kdyby kamery na stadionech neexistovaly. Hned při jednom z prvních chorálů začne celá Curva Nord skákat a já pociťuji, jak se celá tribuna třese - ne metaforicky, ale reálně necítím pevnou půdu pod nohama. V myšlenkách se na moment ocitám v Bruselu.

Velké zklamání přichází ze strany hostů z Cosenzy (město v Kalábrii), kteří mají kapacitu asi 2000 míst v sektoru a podle M. jich mělo dorazit kolem 200. Na stadionu jich na začátku zápasu můžeme napočítat tak 20. Později se dozvídáme, že kvůli požárům jak v Kalábrii tak na Sicílii mají zpoždění, jelikož části dálnic jsou uzavřené (to si pak na vlastní kůži ověříme cestou domů). Asi tak 5 minut před koncem utkání jich nakonec opravdu pár přijíždí, odpálí pyro, nechají se zasypat kelímky a dalšími neidentifikovatelnými předměty ze strany fanoušků z Curva Sud, vyvěsí pár vlajek a v neposlední řadě oslaví 3 body (ale to trochu předbíhám). Závěrečný celkový počet odhaduji tak na 80, ale počty byly vždycky moje slabší stránka.

Během poločasové přestávky spousta lidí zůstává na svých místech, nikdo se nežene pro klobásu a pivko. Sem tam si někdo koupí brambůrky od bufeťáků, co prodávají přímo mezi fanoušky na tribunách. Piva okolo sebe vidím přesně dvě! Pro českého fanouška naprostá raritka. I během přestávky se lidi baví a prozpěvují si různé písničky, co jsou puštěny v reproduktorech. Na mě padne v tu chvíli nějaká momentální vyčerpanost, a tak posílám kluky, aby došli pro vodu sami (byť jsem trochu v pokušení jít očíhnout zasektorovou atmosféru). Pak se dozvídám, že schodiště bylo úplně narvané a v útrobách stadionu nebyla žádná světla, takže bylo dost špatně vidět. I přesto, že to vypadalo, že moc lidí svá místa neopustilo, všude se stály fronty.

Ani druhý poločas se atmosféra nijak zvlášť nezvedá a některé chorály se opakují tak dlouho, až někdo ze starších začne směrem ke spíkrům řvát "Cambia!" (změna). Nejvíce se atmosféra zvedá ve chvíli, kdy hosté vstřelí jediný gól utkání - v první minutě nastavení. Hráči hostů samozřejmě slaví co nejblíže domácím podporovatelům, a ti tak využívají veškerou energii, kterou v posledních minutách nedali do fandění, aby si na ně zařvali a zaházeli je kelímky. Pán vedle nás, který celou dobu neúnavně komentuje předváděnou hru a radí hráčům, se dokonce rozčílí tak, že padá o 3 řady níže a cestou ještě stihne vzít pár dalších osob sebou - konečně pravá Itálii. V tu chvíli hosté také odpalují pyro a začínají se pomalu radovat ze tří bodů. Chvilku vypadá situace napjatě i mezi nimi a fanoušky z Curva Sud, ale kromě přehazované k ničemu dalšímu nedochází.  

Důvodů, proč navštívit Neapol, bylo určitě více (mezi nimi třeba spisovatelka Elena Ferrante a její neskutečný popis atmosféry chudinských čtvrtí Neapole), ale fotbal, a především pak fanoušci místního SSC Napoli, byli určitě jedna z nejvyšších priorit. 

Už dlouho dopředu jsem sledovala rozlosování zápasů, abych podle toho uzpůsobila celý svůj italský trip. Domácí nakonec padnul na první říjnovou sobotu, od 15:00. Soupeř mohl být sice atraktivnější, ale naopak to taky mohlo být horší, takže jsem týmem FC Turín nepohrdla a tajně jsem doufala, že se aspoň nějací fanoušci hostů na zápase ukážou. Vstupenku jsem tedy koupila online (ještěže tak, v den zápasu jsem neviděla žádné místo, kde by se dal lístek koupit - se svojí představou, že si online lístek vyměním ze ten papírový pro své sběratelské potřeby, jsem tedy moc nepochodila), vybrala jsem samozřejmě sektor domácích fanoušků a začínala se těšit na zážitek. Cena 37€ očekávaná - na evropský průměr nic hrozného, řekla bych.

Náš hostitel na Airbnb mě den před utkáním upozornil, že je lepší být u stadionu tak hodinu a půl předem, protože bývají často fronty a celkem dlouhé prohlídky. Proto se v den utkání z centra Neapole vydávám autobusem už tak kolem jedné hodiny, abych opravdu dorazila včas. Ještěže tak, protože autobus samozřejmě nejede na čas, a k tomu ještě navíc nabere dalších 20 minut zpoždění - stadion je opravdu daleko od centra města a provoz je doslova italský, všude samé skútry, zastávky postavené co 100 metrů (přece nebudou Italové někde daleko chodit pěšky) a dvouproudová silnice zvládne  občas pohltit i čtyři auta vedle sebe. Mimochodem při cestě na zápas vzniká další moje tajné přání - jet jednou na zápas na skútru. Už kousek za centrem potkáváme spoustu fanoušků, co na zápas vyrazili právě na skútru. V ruce drží šálu, kterou aktivně mávají (naštěstí jen ti vzadu, co neřídí) a vesele se zdraví s ostatními fanoušky - skútristy. To, že je náš autobus málem několikrát srazí nevadí ani jim ani řidičce autobusu.

Byť nechtěně, na cestu ke stadionu se vydáváme bez platné cestovní jízdenky, protože nám ji řidička prostě odmítne prodat, a tak bez lístku začínám hned pociťovat správnou fotbalovou atmosféru. Cesta je poměrně zábavná, protože i domácí vyráží na fotbal pro jistotu s předstihem (nebo aby u stadionu stihli ještě pár piv - některé věci jsou všude stejné), a tak jsme pár zastávek před stadionem opravdu poslední, co vypadají, jakože zapomněly vystoupit. Skupinka lidí, která shodou okolností sedí nejblíže k nám, si téměř celou cestu pozpěvuje chorály a já chytám melodie známých italských písniček jako třeba "Sarà perché ti amo" - mimochodem až do teď můj nejoblíbenější chorál neapolských fanoušků. Slova ale neznám, a tak opravdu působíme jako turistky, co se ztratily.

Po dlouhých 40 minutách konečně přicházíme ke stadionu - Stadio Diego Armando Maradona. Krásná železo-betonová konstrukce, žádný moderní stadion, které můžeme znát třeba z Německa, ale naprostá fotbalová oldschool klasika. U jednotlivých vstupů do sektorů jsou železné vstupy připravené na delší fronty a samozřejmostí jsou pak antony a spousta policistů - nic co bychom neznali od nás. Nepřekvapivým je také vyobrazení Maradony, místního boha a jejich velké modly. Co mě překvapuje, jsou opravdu dlouhé fronty u sektorů zepředu stadionu, které vedou, jak později zjišťuji na hlavní tribunu. Můj sektor (Curva A - curva je mimochodem, kromě zatáčky, taky ochoz) je z boku, fronta tam není téměř žádná, kromě největšího hloučku policistů, tam stojí pár osob v černém a moje kamarádka na mě vrhá pohled, jestli je to opravdu můj vchod a jestli mě tady vůbec může nechat samotnou. Já jsem tímhle prvním dojmem mého vchodu naprosto uchvácená, tak se s ní rychle loučím a vydávám se na stadion. Při předložení vstupenky musím ukázat i občanku (což platí pro všechny, kdo nemají kartu fanouška, na které jsou všechny údaje potřebné k identifikaci) a když před paní u sekuritky automaticky rozpažuji ruce, kouká na mě pobaveně a pouští mě rovnou dál - kontroluje pouze kabelky, kterou jsem si se sebou nebrala. 

Můj sektor je až úplně nahoře, kam vede dlouhé betonové schodiště - další naprosto oldschool prvek stadionu. Kupuju si tedy dole pivo (nahoře už nejsou stánky, jenom tam obsluha občerstvení roznáší), které je překvapivě španělské (a shodou okolností moje nejoblíbenější - San Miguel), akorát prodávají pouze malé a taky, ke zklamání doufám všech, není čepované - za 4 € na Neapol poměrně drahé. Nahoře už mě čeká skvělý výhled na celý stadion, za kterým se skýtá pohled na vrcholky hor. To mu říkám panorama. 

Hostů se nakonec schází asi sto, což není tak špatné vzhledem ke skutečnosti, že to mají poměrně daleko. Na druhou stranu čas zápasu je naprosto ideální a počasí je i na Itálii pořád hodně dobré (i když už mnozí měli zimní bundy). Svému klubu by se ale přece fandí bez ohledu na počasí. Celý zápas aktivně fandí (což ale není přes fandění domácích slyšet) a neúnavně mávají po celou dobu zápasu vlajky. Co se týče další prezentace, tak je to bída - žádné pyro, žádná chorea.

Sektor Curva A, jeden ze sektorů určených pro aktivní domácí fanoušky, je velmi slušně zaplněn, přičemž velká část z přítomných je v černém oblečení. Na druhé straně stadionu stojí další aktivní fanoušci, skupina ultras - Curva B. Ti jsou zase naopak skoro všichni v bílém. O poločasové přestávce se od místních snažím  vyzjistit, proč nefandí všichni spolu a mají dvě skupiny, ale když už někdo uměl anglicky, dozvěděla jsem se akorát "Yeaa, there are two groups." - takže díky za nic. Ani nikde na internetu jsem se nedostala k jednoznačné verzi, ale na čem se tak většina diskutujících shoduje je, že spolu momentálně již nemají žádné větší konflikty, každý si prostě fandí sám. Taky, že v rámci těchto dvou hlavních celků jsou i další menší samostatné skupiny. Jak to asi bylo - původním důvodem rozdělení fanoušků snad měla být tehdy hlavní postava ultras Gennaro Montuori (přezdívaný Pallumella), který ale využíval klub k tomu, aby přišel k penězům, což bylo pro jednu skupinu ultras nepřijatelné a považovali to za porušení zásad ultras, tak se odpojili a přesídlili se na tribunu Curva A. Pallumella v roce 1999 z fotbalu odešel a od té doby se situace, zdá se, uklidnila.

Zpátky ale k dnešnímu dni a k ligovému utkání. Domácí fanoušci mají k radosti už ve 12. minutě o dva důvody více, a tak je vidět, že si fandění užívají, dobře se baví a doping je obrovský. Chorea jsou rytmická, vydrží se zpívat i několikrát za sebou a nutí vás se pohybovat do rytmu, i když je vůbec neznáte. Fandění organizuje pět spíkrů, dva hlavní dole a tři rozmístění po tribuně, který zápas tráví tím, že se rozčilují nad lidmi, co nefandí (i v Itálii takoví jsou). Kromě toho domácí fanoušci také celou dobu mávají vlajkami - tohle bude asi nějaký oblíbený italský prvek. Jinak to ale je pro oko fanouška také zklamáním - ani u domácích se žádné choreo či pyro neobjevuje (a to ani jedna ze dvou hlavních skupin). O poločasové přestávce pak téměř nikdo neopouští svoje místo a všichni se dál baví a tancují na písničky pouštěné z repro beden. 

Druhý poločas už fandění poměrně upadá, vrchní řady už i sem tam posedávají, což samozřejmě aktivnější dolní část nervuje a vznikají i menší lokální konflikty. Tím, že je sektor hostujících tak blízko tomu domácímu, dochází v daleko větší míře k provokacím, které si ale fanoušci na obou stranách užívají a ještě se spíš o takové pošťuchování než o pokusy vyvolání opravdového konfliktu.

Neapol nakonec vítězí, ale děkovačka mi na italské poměry přijde poměrně slabá a krátká. Lidi se za stadionu vypaří celkem rychle a u stanice metra nejblíž ke stadionu se tvoří fronty, protože policie do metra pouští pouze omezený počet lidí, aby metro nezkolabovalo. Tak radši volím opět autobusovou dopravu a opět se vezu jen za svojí příjemnou společnost, nikoli za platnou jízdenku :-)

Až překvapivě dlouho mi vydržela motivace do novoročních předsevzetí, a tak tu dneska mám únorový článek (cílem je jeden článek měsíčně, tak sledujte, jak dlouho mi ta motivace vydrží). Life update jsem naposledy sepisovala snad v létě 2019, ještě před Erasmem, což by od té doby vyšlo tak aspoň na 10 life updatů, proto jsem se rozhodla shrnout jenom posledních pár měsíců a vypíchnout události, na které si tu chci uchovat vzpomínky.

Na začátku listopadu jsme se s holkami rozhodly vyrazit za kulturou - na výstavu fotek Fridy Kahlo. Já jsem vždycky z takových akcí nadšená a slibuju si, že budu fakt chodit pravidelně, takže hádejte, kolikrát jsem od té doby byla. Jo, správně. Nulakrát. Nevadí, aspoň je tu prostor pro zlepšení :D

S fotbalem to mám tak trochu naopak než s výstavy. Vždycky si říkám, že nemusím být všude a že chci víkendy taky trávit jinak než na tribunách, ale stejně mi to nakonec nedá na ten výjezd nejet. Takže v poslední době jsem takhle navštívila dvě turisticky velmi atraktivní lokality - Zlín a dvakrát Mladou Boleslav, haha. Je zas ale pravda, že jsem s Baníkem procestovala už skoro celou republiku a není nad to objevovat krásy taky tady u nás.

Další kulturní zážitek byla literární přednáška Karolíny Meixnerové, která měla snad všechno, co bych od takové přednášky očekávala - hezké prostředí, dobré pití a vtipný a zajímavý obsah. A já měla ještě navíc bezva společnost. Navíc jsem si z ní kromě ksichtolistů (pracovní listy vypracované k tématu přednášky) odnesla i nějaké nové vědomosti. Už teď se s Barčou těšíme na jarní část přednášek :)

V prosinci skončila jedna moje velká seriálová éra.

A taky jedna studijní éra! Konečně jsem dopsala, odevzdala a obhájila diplomovou práci, čímž jsem splnila poslední studijní povinnost a od nového roku jsem nositelem titulu Magorka. Přijímám gratulace:D:)

Nový rok začal až nezvykle sportovně - sice s kocovinou, ale taky s otužováním a výletem do hor. A z té přehrady je mi zima snad ještě teď, takže příště by to chtělo asi víc tréninku, a ne začít s otužováním 1. ledna v přehradě, kde byl ještě den předtím led. New year, same old crazy me:D