V neděli mě čekal první výlet mimo Valencii. Do teď jsem se vlastně snažila poznávat jenom město, ve kterém studuji, abych se všude vyznala a věděla, kam vzít svoje kamarády, až mě přijedou navštívit. Nakonec jsem měla tolik zařizování a školy, že se mi to tak úplně zatím nepovedlo - a navíc, ve Valencii je toho tolik co dělat, že to za ten půl rok nemůžu ani všechno stihnout. 

Vstávání v šest hodin ráno mě trochu vrátilo do reality a když jsme pak ve finále na místě srazu čekali asi hodinu na autobus, vůbec mě to nevyvedlo z míry. Dobře, to kecám, trochu jsem nadávala, protože bych tu hodinu radši ještě prospala, ale snažila jsem se to brát španělsky a být v klidu. Jedna, dva, tři nádech.

První cílem byl naší nedělní poutě bylo malé přístavní městečko Moraira, které je vzdálené asi hodinu a půl od Valencie. Už v autobuse jsem nedokázala přestat myslet na jídlo a tak nás Pinterest zavedl rovnou z autobusu do krásného podniku Artesano, kde jsme si s Izou (mojí nizozemskou spolubydlící) daly výborný chia jogurt s ovocem a marmeládou - doporučuji!

Následující plán byl ztatit se v centru města a objevovat ho očima místních - a byl to ten nejlepší nápad, protože i tohle malé městečko skrývalo tolik krásných uliček a zákoutí, že si člověk chvilkama připadal jak z filmu Mamma mia nebo někde na Santorini. Už chyběli jen blázniví influenceři a páry, které by se fotily na každém rohu. Ale nám teda nechyběli, my byly celkem spokojené s klidem a pohodou, které městečko nabízelo. 

Původně jsme si chtěly vyjít nahoru na vyhlídku (k Circle parku), odkud je nádherný pohled na přístav a bílé baráčky, ale znáte to, člověk se nají a nic se mu nechce. Když se k tomu ještě přidá dusno a špetka lenosti, skončí to nakonec jen u takové menší vyhlídky, která nám sice zabrala jen deset minut, ale i tak jsme se cítily jako po maratonu #sportygirls.

Potom už jsme jen prošly přístav, kde jsme měly v plánu udělat menší photoshooting, šly jsme se podívat taky k hradu a na posledních 20 minut si sedly na pobřežní skály a čekaly, jestli vlny budou tak silné, že pojedeme autobusem promočené. Ale nebyly. 

Přidaly jsme se k větší skupině Erasmus studentů, abysme měly tu správnou motivaci zdolat cíl a ve své nepříliš sportovní obuvi (pardon moje milé Birkenstocky) jsme se vydaly nahoru na horu. Vítr bohužel nebyl zrovna v zádech, naopak spíš v obličeji a ve vlasech a slunce ve tváři jsme zrovna bez opalovacího krému nepovažovali za výhodu. Odvážně jsme došli až do půlky, kde se lidi začali odpojovat a vracet se dolů. Druhá půlka už totiž opravdu vyžadovala kvalitní obuv a taky méně strachu z výšek, než momentálně mám. I tak to byl ale výšlap asi na 45 minut a ten výhled stál maximálně za to, takže i pokud nemáte správnou obuv, doporučuji aspoň první část výšlapu.

Zbytek času jsme už jako zasloužený odpočinek trávily na pláži Arenal, která je moc útulná a později odpoledne už ani ne tak přeplněná.

What to visit in Moraira?

• hike to natural park El Peñón de Ifach
• enjoy time at Playa del Arenal
• visit Baños de la Reina

Je to tady, konečně přichází ta chvíle, na kterou se těším od začátku svého Erasmu. Chystám se jít podívat na zápas Valencie. Zrovna dneska hraje taky Baníček v mém rodném městě, tak se to ideálně hodí, aspoň mi nebude tak líto, že tam chybím. 

Zápas je od čtyř odpoledne, ale já už jsem ve dvě téměř nachystaná a nemůžu se dočkat. Krátce po třetí vycházím směrem k Mestalle, kterou mám asi tak pět minut pěšky od bytu, což rozhodně nebylo rozhodující kritérium a důvod, proč bydlím zrovna v tomhle bytě.

Před barákem je téměř celý chodník zaplněn posezením a lidmi s dresy v barvách Valencie, kteří dopijí své poslední předzápasové pivo. Většina z nich už tam sedí od rána a nedočkavě odpočítávají hodiny. Celou cestu potkávám davy, co míří na fotbal a u stadionu se nedá ani pohnout. Valencie hraje s týmem z posledního místa tabulky - Leganés a lidi jsou natěšení, jak kdyby šlo o městské derby. A přesně na tenhle španělský entusiasmus jsem se těšila. 

Když konečně nacházím vstup do svého sektoru, mile mě překvapuje pohodová sekuritka, která nedělá kontrolu všech tělních dutin a ani žádnou jinou osobní kontrolu, obsahu mé kabelky věnuje asi tak sekundový pohled a to, že tam mám něco zabalené v černém hadříku, je rozhodně neznepokojuje (mimochodem, byly to brýle). Naopak nemile mě překvapuje počet schodů, které jsem nucena vystoupat a následný výhled ze sektoru, který je opravdu vysoko. Pohled na fotbal byl ale fajn, takže se na chvilku snažím zapomenout na svůj strach z výšek. Nutno podotknout, že venku je opravdu vedro a po celý zápas na naší tribunu paří sluníčko, takže překvapení v podobě kšiltovky a vody zdarma, která překvapivě nedošla už v prvních minutách zápasu, jak by to určitě bylo u nás, když by bylo něco zadarmo, ale naopak nám je ještě rozdávali po zápase při opouštění sektoru.

Už před zápasem se snažím identifikovat, kde je sektor hostů a kde domácích. Sektor domácích je ve spodní řadě hned za brankou a po celý zápas je zaplněn do posledního místo. Co mě naopak překvapuje je sektor hostů, který jsem objevila až v 10. minutě zápasu - žádné vysoké ploty, žádná sít a počet hostujících fanoušků velká slabota. Jejich sektor je obehnán bezpečnostní páskou, což považuji spíš za plýtvání plastem než za bezpečnostní opatření, ale chápu, že ze 30 lidí asi strach nešel. 

Na to, že spolu hrají týmy ze spodní části tabulky, má fotbal celkem vysokou úroveň (ale možná jsem trochu neobjektivní a porovnávám s naší ligou) a v 19. minutě se Valencie dostává gólem z penalty do vedení. Všichni sundávají čepičky a mávají s nimi, což tvoří opravdu pěkný optický dojem. Do chorálů se pravidelně zapojuje téměř celý stadion - když ne chorály, tak aspoň tleskáním, ale nefandí se úplně celou dobu a často je na stadionu jak v kostele, což jsem zrovna ve Španělsku nečekala. Ve 36. minutě Leganés vyrovnává a začínají se ozývat nadávky "joder", "hijo de puta" a "puta árbitro", které pak nepřestávají téměř celý druhý poločas.

O poločase prosím jednu starší paní, která sedí vedle mě (a nevypadá zdaleka tak nadšená jako já), jestli mě vyfotí. Když se po poločasové přestávce vracím na místo, všimnu si, že si s manželem vyměnili místo a najednou vedle mě sedí on. Jen co si přisednu, začíná mě vyzpovídávat a pokračuje v tom celý druhý poločas - asi byl rád, že se má s kým bavit o fotbale. Nejdřív ukazuje na moje tričko a ptá se mě na můj "local team", když mu odpovím "Baník Ostrava, Česká republika", tak mě nadšeně kývá, že tenhle tým zná. Což je mimochodem první člověk ve Valencii. Potom mi vypráví, že je z Anglie, fandí Manchesteru United a jako mladý jezdil na úplně každý zápas a že ho mrzí, že teď už na to nemá tolik času. Chápu ho. Manželka očividně tolik ne. 

V druhém poločase i přes spoustu nebezpečných situací a sporných momentů už žádný tým neskóruje. Asi dvakrát mají hráči pauzu na pití "parada para hidratación", protože vedro je opravdu nesnesitelné. Po fanouškovské stránce se nic zajímavého neděje - žádná chorea, žádné pyro. Před zápasem jsem někde četla, že za pokud o pronesení pyrotechniky jsou obrovské pokuty, tak možná proto. Co naopak zajímavé je, že nikdo z fanoušků neodchází před koncem utkání a i když je nastavení šest minut, všichni sedí do poslední minuty na místě, což komentuje i můj anglický soused, který prý tohle v Anglii snad nikdy nezažil. Ke konci si ještě fotí sektor hostů, protože to prý ještě taky nezažil, aby na fotbal přijelo takhle málo lidí. Myslím, že by měl někdy zajet taky k nám. Kromě ceny za vstupenku by ho překvapilo určitě i spoustu dalších věcí. 

Zápas končí stavem 1:1 a až teď se všichni zvědají a s naštvanými výrazy, občasným kopnutím do sedačky a nadávky "puta" opouští stadion. Angličan mě ještě prosí, jestli se s ním vyfotí, že to bude muset ukázat doma kamarádům a já mám pocit, že na mě jeho manželka nekouká zrovna dvakrát přívětivě a tak se snažím co nejrychleji vzdálit.

Myslím, že to během Erasmu určitě nebyl můj poslední zápas a už se těším na tu atmosféru v okolí stadionu, až za týden dorazí fanoušci Ajaxu. 

Ano, jak můžete vidět, konečně jsem nahrála první slibovaný podcast. Není to dokonalé, nahrávka není nejčistší a často se někde přeřeknu, nebo řeknu nějaký nesmysl (třeba jakože voda prokapává místo protéká), ale na poprvé nic není dokonalé a jelikož jste první, kdo o podcastu ví, budu moc ráda, když mi sem dáte nějaké konstruktivní komentáře, co vylepšit. Protože by to bylo docela nuda, kdyby se mi to hned poprvé povedlo na 100% a na mojí omluvu, nemám tu ve Španělsku nejlepší podmínky na nahrávání podcastů. Nervovala jsem se s nahráváním asi 3 dny (protože občas si třeba spolubydlící začali pouštět hudbu, což bylo slyšet po celém bytě:D), ale nakonec jsem to nějak splácala a mám z toho velkou radost - hlavně z toho, že jsem se do toho konečně dala. Do budoucna kromě Erasmu můžete čekat také ekologické podcasty, epizody o mých přečtených knížkách a třeba i nějaké motivační podcasty. Klidně mi napište, o co byste měli zájem. Podcast zatím najdete na Spotify, ale brzo bude i v aplikaci podcasty!

A poslední otázka k podcastu: Upřednostňujete, když mluvím spisovně nebo ne?

As you can see, I have finally uploaded my first podcast. It's not perfect, record is not very clear and I often say something incorrectly (like the water is dripping instead of dropping), but nothing is perfect for the first time and since you are first who knows about this podcast, I would be glad if let me some comments with constitutive criticism. Also it would be boring if the first podcast was great and to apologize, I don't have the best conditions for recording podcast herein Spain. I almost went nuts since I was trying to record it for three days (because sometimes for example my roommates listen to music so loudly, that I just can't record anything:D), but finally I made it and I am so happy about it - especially from the fact that I have finally started. In future, except from Erasmus experience, I also want to record podcasts about ecology, read books and maybe some motivational podcasts. You can write if you are interested about some topics (but probably podcasts won't be in English). You can find it on Spotify, but I hope I could manage soon uploading to Podcast app.

Teď už Vám ale nastíním, co se v podcastu doslechnete. Je to taková úvodní epizoda k mému Erasmu, kam jsem v září odjela. Studuju ten samý obor jako v Praze - takže právo, a i když jsem ve Španělsku, mám naštěstí předměty v angličtině. Ke škole bych chtěla ještě udělat samostatnou epizodu/článek, takže pokud Vás něco zajímá, ptejte se. Jinak v podcastu vyprávím o svých prvních dnech a o všech komplikacích, které mě provázely a že jich nebylo málo. Přes všechny komplikace je to tu ale zatím skvělé a už teď mám spoustu zážitků. Až na minulý týden, kdy pršelo a byly tu menší záplavy, tu máme pěkné počasí, pořád se dá koupat v moři a Valencie jako město je nádherné, což můžete vidět i na fotkách.

Now let me say, what is the podcast about. It is kind of introductory episode for my Erasmus, where I left on September. I study the same as in Czech - law, and even though I am in Spain, I was lucky for subjects in English. I want to record whole episode/blog post about school, so if you are interested in something, don't hesitate to ask. In this first podcast I also talk about my first days and all the complications which I have been going through. Despite all the complications, it is still great and I love it here.  Except for last week when it was raining and in my region was flood, the weather is usually sunny and it is still possible to be at the beach and swim in the sea. Valencia is stunning city which you can also see in the pictures. 

Většinu fotek jsme vyfotily s moji kamarádkou Joeline (která taky přidává spoustu příspěvků na svém instagramu, kdybyste se chtěli kouknout), se kterou jsme si napsaly na instagramu, že bysme se mohly sejít a něco nafotit. Což byl naprosto nejlepší nápad, protože víte jak je to občas náročné, když Vám má někdo udělat pěkné fotky. Některé mám ale ještě z prvního týdne, kdy tu se mnou byl Milda a z chvilek, kdy byl zrovna mimořádně ochotný mě tak 30 sekund fotit.

Most of the photos we took with Joeline (which is also very active on Instagram, if you like to check it), who I met on Instagram and we agreed to meet and make some photos for our Instagram profiles. It was such a good idea, because you probably know how it is difficult to persuade someone to make you photos. Some of the photos here are also from the first week when my boyfriend was here and from the special moments he was willing to shoot me for like 30 seconds. 

 Vždycky když jdu do Ale-hop (a že už to párkrát bylo), vzpomenu si na to, že chci žít minimalisticky a nekupovat si blbosti. Jenže tenhle obchod je naprostá láska a navíc jsou všechny nápisy ve španělštině, takže je to originální a mám to jako hezkou vzpomínku (výmluvy, no). Ale uznejte, že sešit na slovíčka jsem nutně potřebovala.

Always when I go to Ale-hop (it was few times yet), I remember that I want to live minimalist and don't buy crap. But this shop is totally love, plus all the signs are in Spanish, so it is original and also nice memory from Spain (yeah, well, excuses). But you have to admit that it was really necessary to buy notebook for new vocabulary.

Ležím zrovna v posteli ve svém novém španělském bytě, jsem šťastná, že pro jednou večer nikam nemusím (žádná paella ani beerpong, na tyhle srandy už jsem stará) a snažím se tu pro Vás  (ale vlastně taky pro sebe) zrekapitulovat moje letní zážitky. Jelikož jsem věděla, že mě čeká půl rok u moře, tak jsem v létě nikam nejela. Chtěla jsem si spíš něco našetřit a užívat si s kamarády v Praze, když je teď půl roku neudivím. 

Vítejte tedy asi u posledního článku z České republiky na následující půl rok, protože potom Vás plánuji zahltit zážitky z Erasmu, na které se často ptáte a kvůli různým věcem mi píšete. A já to chápu, protože jsem byla stejně zvědavá a na spoustu otázek jsem odpověď ani nenašla, a proto... jsem měla mám v plánu začít dělat i erasmácké podcasty, jenomže jsem zatím líná pustit se do technické přípravy, takže uvidíme, jak rychle to půjde. Měli byste o ně vůbec zájem?

Asi úplně poprvé jsem si užila trhy na Náplavce se vším všudy - snídaně, kytičky, fotečky a čerstvá zelenina. V srpnu jsme si tohle příjemné ráno udělaly s Val, kterou určitě znáte z instagramu, ale mimochodem je to taky jeden z lidí, který vydržel psát i blog, tak určitě koukněte (a taky dělá videa a podcasty, blázen ta holka:D).

Grilovací sezonu jsme zahájili na druhém konci republiky - u mého kamaráda v Ostravě a musím říct, že je občas fajn změnit prostředí a jet za kamarády i někam jinam než být pořád jenom v Praze. A že to teda byl zážitek :D

Článek s tipy na výlety kousek od Prahy už jste četli? Třeba zrovna Botanicus byl super a klidně bych se tam zase vrátila vytvořit si další svíčku nebo mýdlo.
Koupání jsem si letos moc neužila, protože i když bylo dusno, tak vůbec nesvítilo sluníčko. Taky Vám tohle léto přišlo hrozně zvláštní? No ale nebojte, ve Valencii si to vynahrazuju.
Když vidím tuhle fotku, kterou mi po delším přemlouvání vyfotil brácha, vzpomenu si na skvělý článek Míši z WNB, kde píše o tom, jak si z kluka, pro kterého jsou Vaše fotky na instagram tak poslední, co ho zajímá a na co má náladu, vychovat instahusbanda. No, určitě jsem se pobavila a musím přiznat, že většinu věcí z toho dělám úplně stejně, jen mi to zatím nějak nefunguje. Kdy sakra ti naši kluci pochopí, že fotky na instagram jsou vážná věc a ne žádný náš rozmar?:D Přečíst článek si můžete tady.

Sice měla být tahle fotka jenom na památku, ale jelikož jinou nemám, určitě mi Deny s Mildou odpustí, že sem dám tuhle. Foceno cca v 5 ráno v neděli v centru Prahy, když jsme si šli vystát další frontu na pamětní bankovky - tentokrát to byla ta s Gottem a i když ho nemám ráda, chtěla jsem je do sbírky. Vlastně jsem se asi rozhodla, že seknu se studiem práv a budu sběratel mincí. Stání ve frontě a hlídání, aby nikdo nepředbíhal, mi docela šlo.

V srpnu jsem dostala na vyzkoušení produkty od značky Blendea, od které jsem si už předtím kupovala zelenou směs Super greens. Několikrát jsem i na instagram psala, že mi opravdu vyhovuje (potom, co si zvyknete na její chuť) a dodává mi energii - byla jsem vždycky po pravidelném používání daleko méně unavená. No a v srpnu jsem ozkoušela i jejich protein, ze kterého jsem nejradši dělala buď palačinky, nebo jsem něco pekla. Nemám moc porovnání, protože jsem žádný protein do teď nepoužívala, ale tenhle mi vyhovuje.

Jak jsem se nastěhovala, všechno zařídila a odjela na Erasmus - první noci a všechny problémy, co nás potkaly s novým bydlením, jsem sepsala tady a tenhle článek Vás očividně bavil, protože je tam nejenom velký počet přečtení, ale i hodně komentářů. Mimochodem, z nějakého důvodu mi nejde odpovídat na komentáře, nevíte někdo co s tím? Nemáte podobný problém?
Moje nejoblíbenější spolupráce je určitě s Woltem, protože kdo by nechtěl jídlo zadarmo, že jo? Zatím jsem si z wolt podniků asi nejvíc oblíbila podnik Domácí těstoviny Honza a Matěj, což je pro milovníka těstovin absolutní nebe v hubě a nutnost ozkoušet. Navíc, když zadáte můj kód "ANET18", máte 3 doručení zdarma.
Poslední zápas Baníčku na následující půl rok - prohra, policejní fraška a mediální šílenství. Není k tomu asi potřeba nic dodávat, koho zajímá názor z obou stran, doporučuji tenhle článek na Deník N (bohužel je ale otevřený jen pro předplatitele).
Mimo jiné jsem v srpnu také dostala nabídku vyzkoušet jednu hodinu s osobní koučkou Terezou. Upřímně jsem vůbec nevěděla, co od toho čekat a trochu jsem se bála, že si budu připadat jako u psychologa, ale Terezka je moc milá a všechno mi hned vysvětlila, takže mě tenhle pocit přešel a nakonec to byl spíš takový příjemný pokec - většinu času teda mluvíte sami, ale nebojte se, Terka Vás  vždycky navede a já pak ani nevěřila, co jsem všechno řekla, když mi to Terka znovu zopakovala. Musím říct, že jsem o sobě většinu z těch věcí tak nějak podvědomě věděla (jakože mám třeba strach zkusit cokoli nového kvůli tomu, co na to řekne moje okolí), ale díky tomuhle jsem si to ještě víc uvědomila a snažím se s tím opravdu něco dělat, aby mi nepřekáželo v mém kariérním i osobním životě. Je úplně jedno, jestli studujete vysokou školu, nebo jste třeba v práci, co Vás nebaví - pokud tak nějak nevíte, co se životem, určitě se tenhle osobní koučink vyplatí zkusit a Terku můžu určitě doporučit!
Ještě v dobu, kdy jsem tuhle kavárnu navštívila, o ní tolik lidí nevědělo, teď už ale proletěla všemi hipsterskými i nehipsterskými profily na instagramu, takže Vám ji už nemusím představovat. Schválně, je tu někdo, kdo o ní neslyšel? Nápověda zní: JSEM NA LETNÉ.

Tady je důkaz, že Skinfood tahám opravdu všude. A to jsem přesně ten typ člověka, co si zapomíná i kapesník, když má rýmu, takže myslím, že to už o něčem vypovídá. Na co všechno ho používám, najdete v posledním kosmetickém článku.
 Díky Multisportce jsem si zamilovala Rekola a musím říct, že kdyby každý aspoň trochu omezil cestování autem po Praze a radši využil kola, mohla by to být pro ovzduší velká změna. V tomhle by nám Valencie mohla být příkladem - levné roční předplatné, všude cyklostezky, pořádná kola a všude stojany, ale o tom, jak to mají Španělé s ekologií, se ještě rozepíšu určitě v jiném článku.

A jsme zase na začátku léta zpátky v den, kdy se v Praze uspořádala asi největší demonstrace od dob sametové revoluce. Celkem mě mrzelo, že na téhle akci celkem chyběli influenceři (čest výjimkám jako je Kovy nebo Dominik Feri), protože ono je sice fajn vybudovat si fanouškovskou základnu na tom, že se snažím být real a mluvím o sebelásce, ale když už ten vliv mám, tak je snad fajn ho využít k něčemu smysluplnému, k nějaké osvětě, nebo ne? Tím neříkám, že musí všichni s důvody této demonstrace souhlasit, ale dle mého názoru by bylo fajn se k tomu, co se kolem nás děje, aspoň nějakým způsobem vyjádřit.




Konečně jsem Mildu zase vytáhla na tuhle mainstream akci - KVIFF 2019.
V červnu, než začala blogerská okurková sezona, jsem se ještě zúčastnila pár milých blogerských akcí. Tady jsem byla např. pozvaná do podniku Můj jogurt, kde jsme se nasnídali a potom jsme si mohli zkusit vytvořit vlastní jogurt. Já jsem ale radši sáhla po klasice a domů jsem si vzala už vyrobený, jak jde o jídlo a moje kuchařské umění, tak nerada riskuju. Pokud se tam někdy stavíte, určitě doporučuji Karamelový sen.

 Pracovní selfie, protože tak nějak vypadala většina mého léta. No jo, dospělácký život se blíží.


Když si Vaši kluci myslí, že už jste spolu dostatečně dlouho na to, aby se mohli zvednout, odjet na party a nechat vás samotné v hospodě, a vy vlastně zjistíte, že to nebyl zas tak špatný nápad a užijete si čistě dámskou jízdu.
Pro narozeninový brunch jsem vybrala kavárnu Lights coffee, kterou si na jaře otevřela moje kamarádka a splnila si tím sen. Navíc má i jedno hezké poslání - z každé účtenky přispívá fixní částku na dobročinné účely. A to už za návštěvu stojí :)
A na závěr ještě jedna fotka ze dne, kdy jsme se byly projít po Praze s Val a něco nafotit. Takovéhle dny s kamarádkama mi tu celkem chybí, tady jde každý po škole odpočívat, aby byl večer ready na party. Asi stárnu, sakra.

Jaké bylo Vaše léto a kam jste se vydali na dovolenou?:)

Soutěžím s Mall.cz.