Jak jste si už mohli všimnout na mém Instagramu, dneska je to přesně 38. den, co jsem zavřená ve Valencii na bytě, bez možnosti jít na procházku, jít si zaběhat (což bych samozřejmě stejně nešla), nebo provozovat jakoukoli jinou venkovní aktivitu. Největší zážitek týdne je procházka do Mercadony, která je zhruba tak 5 metrů od mého vchodu do baráku, a vynesení odpadků, což už je tak dobrých 100 metrů. To už občas cítím i slabost v nohách. 

Jak k tomu došlo? Když se koronavirus dostal do Itálie, pořád jsem si říkala, jak daleko to je, a jak se nás to vůbec netýká. V té době jsem tu ještě měla na návštěve kamarádky z Čech a společně jsme se tomu smály. Na začátku března jsme ještě byly na demonstraci za ženská práva - 8. března. Kdybysme jen tenkrát tušily, že zrovna tady se to pravděpodobně dost rozšířilo. Ani ne týden na to se vyhlásila karanténa i tady ve Španělsku, zrušily se téměř všechny lety a u těch, které zbyly, stoupla cena asi tak desetinásobně. Možnosti dostat se do Čech sice byly, ale nakonec jsem se rozhodla, že to přečkám tady ve Španělsku, protože cestování přes přeplněná letiště byla v té době dle mého nejhorší možnost. Od té doby nám už karanténu prodloužili aspoň třikrát, nejnovější datum je do 10. května - "už jen" 20 dní. Když říkám karanténa, myslím tu opravdovou, ne tu, kterou všichni, hezky klasicky na Čechy, u nás obchází. Nemáme sice povinnost nosit tu roušky, ale ono to ani není potřeba, když trávíme všechen čas zavření na bytě, a ti šťastnější pak i občas na balkónech. 

Musím přiznat, že moje karanténa není zase tak špatná, jak se může zdát, a i když mi to občas leze na mozek, myslím si, že si oproti jiným nemůžu stěžovat. Mám (už jen) tři skvělé spolubydlící, balkón, kam svítí sluníčko téměř každý den od 3 do 7, a pěkný velký byt. To, že jsem po zimním semestru změnila ubytování, bylo rozhodně nejlepší rozhodnutí mojí budoucí věštecké kariéry.

A jakých je těch 50 momentů karantény, na které asi nikdy nezapomenu?

Poprvé jsem upekla banana bread. Haha, to jsme se nasmáli teda. To by nebyl moc originální začátek. Tak ještě jednou:

1. Vrhla jsem se na psaní vlastní knížky. A nemám páru, jestli z toho někdy něco bude. Uvidíme.

2. Poprvé jsem dělala a ochutnala (to hlavně) polské pirožky. A klidně bych je teď jedla pořád.

3. Troufám si říct, že jsem si našla kamarádky na celý život (moje skvělé spolubydlící, kterým zatím, doufejme, nelezu na nervy).

4. Nezanedbávala jsem své Erasmus povinnosti a vypila spoustu litrů vína, piva, ginu a samozřejmě vodky.

5. Holky si založily hudební kapelu a já jim dělala kameramana. Dalo by se říct, že jsem se stala důležitou součástí.

6. Dočetla jsem Tamařino souhvězdí od Anny Musilové. A bohužel to bylo spíš zklamání.

7. Naopak z knížky Islámskému státu na dostřel 2 jsem byla nadšená úplně stejně jako z prvního dílu.

8. Doháním resty a koukám na české klasiky, které jsem ještě nikdy neviděla. Už mám za sebou Marečku, podejte mi pero (hodně, hodně dobrý) a Vesničko má středisková (už ne tak dobrý, ale pořád fajn).

9. Pustila jsem se i do literárních klasik. Těch světových. A začala jsem Lolitou (zajímavá kniha, nutno podotknout).

10. Upekla jsem svůj první cheesecake. Oreo, samozřejmě.

11. Už 4x jsme si s holkami uspořádaly nedělní brunch na balkóně. 

12. Když jsme pořádali jednu z mnoha party s našimi sousedy, přijela španělská policie. Sympatičtí chlapci. 

13. Naučila jsem se nespočetně karetních (alkoholových) her.

14. Začala jsem se zase od začátku učit ruštinu. Tak uvidíme, jak to tentokrát dopadne.

15. Samozřejmě mě neminuly ani instagramové výzvy. Ta nejzábavnější byla asi #pillowchallenge.

16. Začala jsem být závislá Pokračovala jsem v závislosti na Netflixu a zkoukla pět celých seriálů - Love is Blind, Elite, Dead to me, Kalifat, Unorthodox - až na ten první všechny moc doporučuji!

17. Odjela nám spolubydlící z Mexika, takže nechyběla ani rozlučková party.

18. Naučila jsem se spoustu španělského a taky latinskoamerického slangu a nadávek. Užitečné.

19. Taky jsem přečetla Rez & Záře hvězd. Knížka podle skutečné události, která inspirovala Nabokova k napsání Lolity.

20. Zamilovala jsem se do ginu s tonicem. Proč jsem to sakra nezkusila dřív?

21. Přestala nám chladit lednička. Dvakrát. A opravář samozřejmě dorazil "mañana".

22. Viděla jsem zajímavý dokument o čínské politice jednoho dítěte - One Child Nation. 

23. Asi tak dvakrát za den nám vypadla elektrika. A to ještě není všechno k technickým problémům.

24. Taky nám praskla trubka v koupelně, takže jsme ve tři ráno, značně přiopilí, vytírali kuchyň, kde všechna voda skončila.

25. Každý večer v osm tleskáme na balkonech zdravotníkům a dalším lidem v první linii. 

26. Se spolubydlící Dianou jsme zjistily, že máme narozky ve stejný den. Protože spolu ale 4. 8. nebudeme, udělaly jsme falešnou oslavu narozenin o 4 měsíce dříve. Aby bylo co zapíjet.

27. Taky jsem se zapojila do on-line výuky a všechny úkoly statečně, hezky na španělský způsob, odkládala do poslední chvíle. Doslova.

28. Snědla jsem celý kýbl zmrzliny, zatímco jsem pozorovala holky, jak dělají workout.

29. A aby se neřeklo, asi pětkrát jsem se taky nechala na nějaké cvičení přemluvit.

30. Konečně jsem začala promazávat fotky v mobilu a zálohovat si data z počítače.

31. Obvolala jsem spoustu kamarádů, se kterými jsem už dlouho nemluvila. A taky oba dědy.

32. Podpořila jsem holky z Polska v jejich boji proti přijetí zákona zakazujícího potraty v jakémkoli případě (i v případech znásilnění nebo ohrožení zdraví ženy/dítěte).

33. Stala jsem se součástí podcastu Vyleť z hnízda, kde mluvím o svých zkušenostech s karanténou ve Španělsku.

34. Udělaly jsme si typicky holčičí večer s občerstvením a Sexem ve městě.

35. Objednala jsem si tři trička podporující ženy a jejich práva a mám z nich obrovskou radost. 

36. Rozhodla jsem se kouknout na všech top 20 nejoblíbenějších filmů na CSFD. Teď je na řadě Gladiátor.

37. Zjistila jsem, že mám děti. Na kolenách. Více tady. Doufám, že je tedy budu moct jít od 27.4. vyvenčit jako všechny ostatní děti.
38. Neodolala jsem knižním akcím a na stránkách Luxoru si objednala čtyři knížky. Hned se domů těším zase o něco víc.
39. Zažila jsem týrání. Holky (až na Jurgitu, která tímto dostává veřejně pochvalu - a ne, nebyla jsem k tomu přinucená) asi tak co čtyři dny vařily houby. A já ten smrad nemůžu ani cítit.
40. Rozšířila jsem svůj kuchařský um, takže nemusím každý den jíst bulgur nebo aglio olio.
41. Naučila jsem se konverzovat na Whatsappu jenom pomocí samolepek. Hodně zábavná věc.
42. Odložily jsme náš plánovaný výlet do Andalusie na neurčito.
43. Začala jsem používat slovo "disaster" (případně italsky "disastro") jako odpověď na všechno. Moji kamarádi se mají na co těšit.
44. Zjistila jsem, že se neudržím ve stojce na rukách. Při jedné alkoholové hře.
45. Poprvé v životě jsem dělala bramborový salát (na Velikonoce) a zjistila, že v Polsku dělají stejný.
46. Zbavily jsme se vánočního stromku na balkóně. Darovaly jsme ho sousedům.
47. Jenom jednou za celou dobu jsme si nechaly dovézt jídlo - pizzu hawai.
48. Naše společná objednávka kosmetiky dorazila přesně za 25 dní. Jedna spolubydlící stihla odjet, než jí věci dorazily.
49. Samozřejmě máme taky online lekce. Vrcholem mé aktivity je "yes, I can hear you" a "thank you professor".

50. Konečně jsem se odhodlala a sepsala to všechno na blog.

A samozřejmě občas přišly i chvíle smutku a stesku po rodině, ale protože už brzo budeme spolu, snažím se na to nemyslet :)

Nedávno jsem si uvědomila, že jsem vám sem úplně zapomněla nasdílet svůj lednový (ano, já vím, rychlost je moje druhé jméno) podcast. Protože se mi v březnu už nechce psát o svých předsevzetích a plánech pro tenhle rok, rozhodla jsem se tu trošku víc zaměřit na flowlist a na to, jak si vytvořit nové zvyky, které se pro vás zatím nestaly denní rutinou, i když jste se o to už mnohokrát pokoušeli.

Tuhle taktiku jsem okoukala v knize Petra Ludwiga Konec prokrastinace, ale narazila jsem na ní v obdobné podobě i na Pinterestu pod označením "habit tracker". Je to jedna z mála taktik, která mi drží už od října, i když jsem si ji teď na tenhle měsíc trošku pozměnila. Jednoduše to spočívá v tom, že si na daný měsíc vyberete zhruba 5 úkolů, které chcete plnit každý den (nebo třikrát týdně, jednou týdně, dvakrát denně, záleží na vás) a potom si odškrtáváte, jak se vám to povedlo. Jaké jsou tedy zásady, kterých se já při vytváření tohohle flowlistu držím?

Základní zásady úspěšného flowlistu:

1) Dávejte si reálné cíle - Pokud jste nikdy neběhali, uběhnout denně 5 km je nereálné, věřte mi, vím o čem mluvím. Jak říká Petr Ludwig ve své knize, nesmíte svého slona hned na začátku příliš uštvat, dejte mi prostor, aby si zvyknul.

2) Čtyři úkoly na měsíc je až až - Naučit se čtyři nové zvyky za měsíc je myslím velký úspěch. Pokud si jich tam nasekáte víc, může se vám stát, že pro vás flowlist stane nepříjemnou povinností, která vás ve finále bude akorát stresovat, a tak to vzdáte úplně. A já myslím, že čtyři jsou lepší než nic, no ne?

3) Stanovte si konkrétní cíle - "Začnu běhat" na mě funguje asi jako "Vstanu brzo", protože ráno jsem schopná sama sebe přesvědčit, že vlastně 10 hodin není zas tak pozdě. Proto moje úkoly vypadaly nějak takhle: "10 000 kroků, 30 min čtení v angličtině, 5 nových slovíček ve španělštině, vstávat v 8:30, jedno zdravé jídlo denně,..."

4) Odškrtávejte si je každý večer - Jakmile uvidíte, že jste ten den všechno splnili, nabije vás to potřebnou motivací a druhý den se vám úkoly budou plnit ještě snadněji. Jakmile jsem si to třeba dva dny zapomněla zaznamenat, moje motivace šla většinou dolů. I křížky symbolizující nesplněný úkol mě svým způsobem motivovaly, abych byla další den lepší.

5) Mějte flowlist někde pořád na očích - Já si ho vždycky lepím na nástěnku nad stůl, takže okolo něj denně projdu několikrát a připomenu si, co mě všechno ještě dneska čeká. Pokud splním všechny úkoly už dopoledne, chodím pak okolo něj s náležitou hrdostí a se spokojeným pocitem. 

6) SOS symbol - Jste nemocní, nebo se zrovna stěhujete? Má vaše ségra svatbu? Jelikož flowlist má být něco, co vás motivuje a ne stresuje, dá se pochopit, že jsou dny, kdy prostě daný úkol splnit nemůžete a myslím, že třeba jít běhat, když jste nemocní, je akorát na škodu. Bacha ale, abyste tohohle symbolu nezneužívali, protože naučit se nové zvyky chce hodně vůle a žádné výmluvy.

Jaké zvyky jsem si už díky flowlistu osvojila?

Dřív jsem si říkala, že nechápu, jak někdo dokáže přečíst třeba 30 knížek za rok (mimochodem pořád nechápu, jak někdo zvládne třeba 100), protože já vždycky četla hodně a zvládla jsem jich daleko méně. Teď vidím, že když si na čtení opravdu vyhradím čas každý den, jde to tak nějak rychleji. Na letošek mám cíl 25, tak snad se to podaří.

Kromě pravidelného čtení jsem začala víc pít vodu, vařit si zdravěji, zlepšovat se ve španělštině a taky (téměř) každý den ujdu 10 000 kroků. To je docela fajn, no ne?

A co se mi naopak zatím nepovedlo?

Vstávání. Když prostě nemusím (jakože tady většinou opravdu nemusím), vstávám tak v 9:30. Mým cílem bylo vstávat o hodinu a půl dřív. Jenže já si prostě vždycky ráno najdu nějakou fajn výmluvu (a pozor, mám opravdu velkou fantazii), proč si zrovna dneska zasloužím ještě chvíli poležet. 

Jaké změny jsem udělala na měsíc březen? 

Jelikož jsem si už spoustu zvyků osvojila (až na to vstávání, ale nebojte, nevzdávám se) a vlastně by se pořád jenom dokola opakovaly, tak jsem se rozhodla tenhle měsíc pojmout trochu jinak. Na papír jsem si napsala hlavní cíl, kterého chci v březnu dosáhnout (pro mě to bylo zlepšit se ve španělštině) a pod tím mám vypsaných pět teček, kam budu zapisovat úkoly, které mi na téhle cestě pomohly (jako první už mám zapsané "rozkoukaný seriál Elite ve španělštině se španělskými titulky"). Pod to jsem si napsala tři menší cíle:

1. Naučit se pět zdravých receptů - prvním byla zdravá miska - opečené batáty, avokádo a vajíčko (v jednoduchosti je krása a už jsem fakt potřebovala změnu od bulguru a špaget aglio olio)

2. Dočíst dvě knížky - a jelikož mám dvě rozečtené (Rez & záře hvězd a Tamařino souhvězdí), tak bych to snad i mohla zvládnout.

3. Nahrát nový podcast - a zřejmě bude o tipech na knížky a filmy/seriály, takže se máte na co těšit!

Pod to už jsem si jen vypsala tipy na články na blog, kterému bych se chtěla zase víc věnovat a do habit trackeru jsem si spíš jen tak pro radost dala číst každý den 30 min, což mimochodem zatím naplňuju každý den tak na 200%.

V dnešní době není zrovna populární číst dlouhé a napínavé články, a tak je nejlepší všechno napsat stručně do bodů a k nim se potom nějak rozepsat pro případné zájemce. Některé z mých rad budou spíš obecné, některé zase zaměřené hlavně na Španělsko, tedy zemi, kde je celoročně (jakž takž) teplo. No dobře, je tu prostě teplo celý rok. Proto pokud se chystáte do Švédska, neberte rady typu "jedna slabší zimní bunda je až až" doslova, prosím. 

1) Méně je více - a ne, opravdu to neříkám jen tak, protože to zní cool. Zaprvé, kufry nejsou nafukovací. Zadruhé, počet kufrů je omezen. Za třetí, pokud se budete muset stěhovat, což se tu stává dost často, poděkujete mi. Za čtvrté, předpokládám, že nejedete na pouště nebo do pralesa, kde neseženete obchody s oblečením. Pokud jedete někam k moři, postačí vám úplně v pohodě dvoje plavky. Vážně, nikdo si ani nevšimne, když je budete každý den měnit. 

2) Volte spíše pohodové oblečení - co tu nejvíc nosím já? Džíny, trička, mikiny, conversky a džínové bundičky. Letní oblečení je naštěstí skladné, takže to, že jsem si vzala navíc pár šatů, vlastně ani nevadí. Celkově ale chci říct, že se tu na módu moc nehraje. Do školy se chodí v džínech a tričku, takže košile mi úplně zbytečně zabírá místo v kufru, měla jsem ji na sobě asi jednou (což je teda taky tím, že na bytě nemáme žehličku) a svetry střídám asi tak dva. Na party vám stačí dva pěkné topy a k tomu třeba sukně a conversky (na podpatkách jsem tu snad ještě nikoho z Erasmus studentů neviděla). 

3) Zvažte počasí - já jsem si třeba do Španělska nevzala žádnou zimní bundu (jen jednu koženou, která je spíš na podzim) a pak jsem tu pár dní pěkně mrzla. Hodně studentů kvůli tomu i onemocnělo, protože si prostě nedokázali sbalit oblečení adekvátně k místní teplotě. A úplně nejvíc mi tu chybělo něco teplého na spaní, protože ve Španělsku nemají vevnitř žádné topení, takže ještě teď tu vlastně většinu nosí spím v teplákách, mikině a teplých ponožkách (venku by mi možná bylo větší teplo). Pokud se vám teplé oblečení nevejde do kufru, vemte si ho prostě na sebe, nebo si ho nechte poslat - já jsem třeba v srpnu jela v šatech a zimních botách.

4) Nakupujte střídmě - já si tu od začátku dala výzvu #jedenkusmesicne a opravdu jsem si za leden pořídila jen dlouhé černé šaty ve výprodeji a v únoru jsem si ve spolupráci* s outletovým eshopem Bertoo objednala zkrácenou černou Calvin Klein mikinu, což byla opravdu dobrá koupě, protože přestože tu je třeba 23 stupňů, často tu hodně fouká, takže mikča je ideální. Mimochodem je to spolupráce, která mě po dlouhé době potěšila svým profesionálním přístupem, rychlostí doručení a skvělou komunikací, e-shop tedy můžu jenom doporučit, zásilka mi přišla do dvou dnů.

Objevila jsem tu taky kouzlo bleších trhů a v prvním semestru si nerozvážně nakoupila dvě věci, kterých teď lituju, tak doufám, že jsem pro podobné případy do budoucna poučená. Ono to pak na konci bude znát, až budu balit zase všechno to oblečení zpátky do Prahy a cestovat s tím v metru na letiště.

5) Sportovní oblečení - pokud sportujete pravidelně, není o čem mluvit, oblečení na sport si samozřejmě přibalte. Pokud ale plánujete, že na Erasmu teprve začnete, protože přece není nic lepšího než běhat u moře, tak vám řeknu tajemství - na 90% nezačnete. Pokud si i přesto chcete něco vzít, vezměte si oblečení, co využijete i jinak, protože jinak vám bude úplně zbytečně zabírat místo. Jako třeba mě boty na běhání. Hádejte kolikrát jsem asi tak byla běhat?

Máte ještě nějaké další osvědčené rady, které by se Vám hodily znát před odjezdem na Erasmus? :)

Oblíkám si baníkovskou mikinu, co jsem dostala k Vánocům (ode mě pro mě), na to kabát, beru si malou sportovní tašku a výtahem sjíždím dolů. U baráku už na mě čeká mamka a veze mě na letiště. Tyhle tři týdny utekly tak děsně rychle a mně se vůbec nechce zpátky.  Bylo to plné zážitků, spousty skvělých setkání a hlavně pohodového času s rodinou. Chci tu zůstat. S Mildou, doma, v posteli, blízko své rodiny. Přemůžu veškerou lítost a za pár hodin odemykám byt na Calle Rubén Darío, kde už zbyli jenom dva moji spolubydlící, protože holky z Nizozemska skončily školu a stáž už před Vánocemi, a tak se v lednu do Valencie nevrátily.  Nemůžu spát, je mi smutno, chci domů. Odpočítávám dny, kdy budu zase stát na letišti a vracet se do Prahy a říkám si, že je to ještě hrozně dlouhá doba. Jenže...

Leden utekl asi tak rychle jako letní dovolená. Přestože mi zkouškový normálně vůbec neutíká a já se modlím za každý uplynulý den, tady to šlo tak nějak rychle. Na zkoušku jsem se učila průměrně tak 3 - 5 dní, v kavárnách, občas venku, a když zrovna nebyla nějaká fiesta a knihovna byla otevřená, tak i tak. Z ničeho jsem se úplně nestresovala (až na jeden předmět ve španělštině) a skoro ze všeho měla nakonec relativně dobrý pocit. Což se u mě normálně nestává. Naopak. Pořád sice čekám na jeden výsledek (už to budou brzo dva měsíce), ale všechno ostatní mám úspěšně splněné a teď mě čeká pořádný odpočinek. Jenže...

Žádný reálný odpočinek nenastal, protože konec zkouškového a nový semestr oddělují jen dva dny - sobota a neděle. Nestačila jsem teda ani rozdýchat poslední zkoušku a už jsem zase stála v tom oranžovém kampusu plném zmatených nově přijíždějících Erasmus studentů, hledala svoje nové třídy a poznávala nové tváře profesorů. Tak jsem si říkala, že tenhle týden nějak vydržím, obejdu co nejvíc předmětů, abych zjistila, na který má cenu chodit a víkend si udělám odpočinkový. Jenže...

"Je to asi jen deset minut pěšky, to zvládneme i bez taxíku," sděluji svému spolubydlícímu, který se ochotně nabídl mi pomoci (protože ještě netušil, co ho čeká), a který už další den bude můj bývalý spolubydlící. Přichází den stěhování. Můj původní byt (a o minulosti jen dobře) byla naprostá katastrofa - nic pořádně nefungovalo, ke konci netekla ani teplá voda, žádný obývák ani balkon a všude šílený bordel, který už jsem poslední měsíc odmítala pořád dokola uklízet. Přestěhovat se do lepšího a užít si trochu pohodlí bylo jedno z nejlepších rozhodnutí. Trochu horší rozhodnutí bylo stěhovat všechno pěšky. Z deseti minut se nám to protáhlo na ne úplně příjemnou půl hodinovou procházku a já jsem tak nějak tušila, že mi na obličeji žádný make up určitě nezbyl (venku bylo totiž asi 25 stupňů). Moje věci se nějakým zázračným kouzlem rozrostly asi tak o 50% a já nemám ani potuchy, jak to všechno povezu zpátky. Kde koupila Hermiona tu kabelku? Naštěstí se udělalo tak krásně, že budu (snad) moct všechny svetry dát svým návštěvám a domů si povezu jenom šatečky, šortky a plavky (a pak taky ty hory knih, co jsem si tu buď pořídila, nebo mi je někdo dovezl z Čech). Počasí se ale rychle vrátilo tak o deset stupňů zpátky a já tak poslední sobotu strávila kompletně celou doma otrávená, že se nemůžu jít v únoru opalovat na pláž. Večer jsem měla takový ten špatný pocit, že jsem za celý den neudělala nic produktivního a začínala jsem kvůli tomu upadat do lehké deprese. Jenže...

Ráno mě sice neprobudily sluneční paprsky, jak by se sem hezky hodilo napsat, ale když jsem se vykopala z šedi svého pokoje, kde mám okna do vnitrobloku, a došla do kuchyně, tak se mi těch vytoužených paprsků přece jen dostalo a já si mohla užít první snídani venku na balkoně. Zároveň jsem před sebou měla asi nejvíc produktivní a nejvíc užitý den celého dosavadního roku (prostě život jak na horské dráze, doslova). Po snídani jsem konečně dočetla Cilčinu cestu, chvíli si zapisovala do diáře a rozplánovala si následující týden. Dokonce jsem se vrhla na nějaké čtení do školy, protože začátek nového semestru vždycky probudí mé pečlivé a ambiciózní já, které má ale bohužel tendenci zase rychle usnout a vzbudit se až na začátek následujícího semestru, takže po zbytek roku se ho snažím udržovat aspoň v polospánku. Kolem poledne se vydávám na burzu, kde mám v plánu si koupit nějakou jednoduchou španělskou knížku, ale bohužel nacházím jenom samou Isabel Allende, Agathu Christie nebo Gabriela Garciu Marqueze. Potom už máme sraz s Aniou a vydáváme se do centra okouknout nějaká místa, která mají v neděli vstup zadarmo. Bohužel zapomínáme, že jsme ve Španělsku, takže všechna místa nejpozději ve dvě zavírají, jsou v rekonstrukci a nebo mají prostě prázdniny. Naštěstí nás taková věc už dávno nemůže rozházet, a tak to bereme jako dobrou výmluvu a nacházíme nejbližší 100Montaditos, kde je v neděli všechno za euro, a objednávám si pivo a hranolky. Dáváme se do řeči se dvěma Venezuelkami a jejich syny, kteří sem přijeli studovat a já si znovu připomínám, co na tomhle španělském životě tak miluju. Bezprostřednost, možnost začít se bavit s kýmkoli, kdekoli a vůbec se necítit divně. Kéž by tahle mentalita a lidská přirozenost přišla jednou i k nám do Čech. Zpátky to bereme parkem Turia až k Ciudad de las Artes a odtamtud domů na kole. Večer se ještě na chvíli potkávám se svým bývalým spolubydlícím, doma si uvařím večeři a uklidím koupelnu a kuchyň. Na konci dne zjišťuji, že mám nachozeno přes 18 000 kroků a tak nabývám i dobrého pocitu, že jsem udělala něco pro své tělo. Myslím, že víc produktivní už jsem snad ani být nemohla. 

Kdo by to byl řekl, že i já se naučím pracovat efektivně z kavárny a dokonce si ani nebudu připadat blbě, že s jedním kafem sedím přes hodinu v kavárně, která je téměř liduprázdná a kromě mě a obsluhy tam sedí jenom cizinka, která volá do dalekých končin své rodině. A díky tomu, že jsem překonala svoji (nejen) sváteční lenost a byla jsem k sobě zas po delší době upřímná, že ty moje řeči "vždyť můžu přece pracovat efektivně i z domu" nikdy nevyjdou úplně podle představ, jsem narazila na skvělý magazín (v kavárně ho měli k zapůjčení), který se snažím sehnat od té doby, co jsem přijela zpátky z Erasmu do Prahy. Jmenuje se Heroine (žádné drogy, aby bylo jasno) a jsem z něj střízlivě nadšená. Nevím, co přesně to zajímá, ale myslím, že to dokonale vystihuje můj pocit z něj. Představte si to takhle - jsem nadšená, že se tam objevují témata, která v klasických magazínech moc nenajdete (zajímavý pohled třeba na porno, umělé oplodnění,...), ale střízlivá v tom, že asi ne každému se bude líbit. Hlavně chlapům ne (a to neberte jako žádný stereotyp, ale zkuste takhle před spaním předčítat svýmu chlapovi článek o etickém pornu). Je totiž lehce, jak jen je to moderní slovíčko, feministický! Abych ale neškatulkovala, je tam jeden báječný fejeton od chlapa, který sám sebe nálepkuje jako feministu. A opravdu jsem se přistihla, že mi nad ním lehce cukají koutky. Tak mu zkuste dát šanci, já
jsem o něm mluvila tak dlouho, až mi taťka koupil digitální i tištěné předplatné :)

Od časopisů to není úplně daleko ke knihám a já tu pro Vás mám konečně dneska knížky, které jsem přečetla ve druhé půlce roku. Dokončila jsem tak svoji challenge 22 knih pro tento rok a přečetla dokonce i jednu navíc. První díl přečtených knížek najdete v článku Tipy na letní čtení aneb #přečteno2019. Přečtené knížky jsem seřadila podle toho, jak obstály v mém hodnocení (1-5 hvězdiček) a potom ještě každou hvězdičku samostatně podle toho, jaký ve mně zanechaly dojem. 

Pět hvězdiček

1. Návrat do Valbone (Josef Habas Urban) - poslechnuto jako audiokniha v češtině

2. Růže bílá černý les (Eoin Dempsey) - přečteno jako ebook v angličtině

3. Konverzace s přáteli (Sally Rooney) - přečteno jako ebook v angličtině

4. Můj příběh (Michelle Obama) - poslechnuto jako audioknika v češtině

5. Konec prokrastinace (Petr Ludwig) - koupeno, přečteno v češtině

6. Zůstaň se mnou (Ayobami Adebayo) - koupeno, přečteno v češtině

7. Fotograf z Osvětimi (Luca Crippa) - půjčeno v knihovně, přečteno v češtině

8. Je to i můj život (Jodi Picoult) - koupeno, přečteno v češtině

9. a 10. Dívky z trajektu a Dívka, po které se slehla zem (Lone Theilsová) - koupeno, přečteno v češtině

11. Zmrzačená (Khady) - půjčeno v knihovně, přečteno v češtině

12. Dešťová hůl (Jiří Hajíček) - půjčeno v knihovně, přečteno v češtině

13. Muž z Vinci (František Jílek) - poslechnuto jako audiokniha v češtině

14. Temná dcera (Elena Ferrante) - poslechnuto jako audiokniha v češtině

15. Ztráty a nálezy (Brooke Davis) - půjčeno v knihovně, přečteno v češtině

Uklízení pláže ve Valencii

doufám, že zrovna sedíte doma v teple, v ruce máte čaj a dobrou knížku a nebo koukáte na nějakou vánoční pohádku. Já jsem v pátek zavítala do třech obchodních center a úplně mě položilo, jak lidi nakupují jako šílení. Jakoby měl přijít konec světa. Minimálně. Někdy si říkám, že je lepší koupit jako dárek jenom nějakou drobnost, která opravdu udělá radost a dotyčný ji využije, než kupovat zbytečnosti jen proto, abyste něco koupili. Ne jenom, že je to zbytečné konzumace, která samozřejmě zatěžuje životní prostředí, ale je to taky ztráta peněz. A hele, už jsme u ekologie, to byla rychlovka teda :)

Dneska bych Vám tu chtěla sdílet svůj nový podcast, kde mluvím o tom, jak jsem v letošním roce plnila ekologická předsevzetí, která jsem si v rámci novoroční motivace předurčila. Článek o nich z loňské zimy najdete tady. Je vlastně hrozně zábavné a pro lidi tak typické, že jsou schopni mluvit o tom, jaká si dají předsevzetí, na která pak většinou nejpozději v únoru zapomenou, a k jejichž vyhodnocení se už nikdy nevrátí. A proto jsem se rozhodla zbořit tuhle tradici a vyhodnotit si, jak jsem byla vlastně tenhle rok úspěšná co se mé zero waste cesty týče. 

Po celém tomhle podcastu mám ze sebe dost dobrý pocit, protože se mi dařila plnit spousta věcí, která jsem si předurčila a ani jsem si to neuvědomovala, jak se to pro mě stalo automatické. Budu ráda, když mi i vy napíšete, co jste v tomhle roce začali dělat a co ještě musíte zlepšit v příštím roce.

V podcastu zmiňuji svůj článek o nakupování v bezobalovém obchodě, tak Vám tu na něj přidávám taky odkaz. 

Přeji Vám všem krásné svátky a užijte si je tak, jak byste sami chtěli a ne tak, jak se od Vás očekává. A na závěr ještě jedna otázka: Mám dál nahrávat podcasty? Baví Vás to, nebo preferujete články na blog/příspěvky na instagram? :)

Do Barcelony jsem se těšila už od svého začátku na Erasmu. Nejen proto, že je všemi tak vychvalovaná a je tam spousta krásných míst, která jsem měla už dávno uložená na Instagramu, ale taky protože za mnou měla přijet Deny, kterou jsem od konce srpna neviděla. I když jsme si to s Deny moc užily, měla jsem nakonec z návštěvy Barcelony smíšené pocity.

Hned po příjezdu mě překvapila čtvrť, kde jsme byly ubytované. Podle Airbnb se to zdálo jako skvělé místo - 10 minut do centra, samostatný pokoj, snídaně a poměrně nízká cena. Tohle sice všechno odpovídalo, ale samostatná čtvrť nebyla vůbec bezpečná, všude malé temné uličky a lidi, co se na turisty netvářili zrovna přátelsky. Do toho všeho nápisy "Turismus zabijí Barcelonu" a o špatný pocit bylo postaráno. Slečna, u které jsme spaly, vypadala ale moc mile a tak jsme si nakonec ani moc nestěžovaly, že v domě není topení a my celé noci neskutečně mrzly. No, co vám budu povídat, ideální začátek výletu :D

Nutno podotknout, že ani počasí nám zrovna nevyšlo a v Barceloně jsme se rozhodně neohřály. I tak jsme toho stihly celkem hodně. První večer jsme musely dohnat ztracené měsíce a tak jsme si šly sednout do 100 Montaditos, kde jsem Deny ukázala, jak se stravují španělští studenti. Druhý den jsme si daly procházku přes centrum, kdy jsme si prošly Náměstí Catalunya, gotickou čtvrť a došly jsme až k Sagradě, která byla okupovaná jeřáby a tak na klasickou instagramovou fotku nedošlo. Ještě předtím jsme se ale zastavily na místě, které mě z celé Barcelony zaujalo nejvíc - Park de la Ciutadela.






Z celého města je pořád cítit dost revoluční nálada, na jednom místě spí lidé dokonce na protest na ulici ve stanech a ti méně extremističtí si pak alespoň na balkon přidělávají žlutou stuhu jako symbol požadavku osvobození politiků, kteří jsou momentálně před soudem kvůli katalánskému referendu. Kvůli stále přítomným demonstracím je i během dne město plné policajtů. Navíc na každém rohu najdete přeškrtané symboly kralovství nebo urážející nápisy směrem ke Španělsku.

V sobotu jsme se vydaly na pasáž La Rambla, kam určitě nedoporučuji chodit v noci (o tom ale později), koupily jsme si tam malované obrázky za 1€ a došly jsme až k Mercado de la Boquería. Pak jsme změnily směr k Passeig de Gracia, kde jsme si hlavně chtěly prohlédnout Casa Batlló - dům, který navrhnul Gaudí. Potom jsme ještě chvíli procházely centrum a nakonec zamířily na brunch do Green berry, který tímto moc doporučuji, ale asi je lepší si udělat rezervaci. Zabraly jsme se tam celkem do práce "kritiček podniků" a tak jsme nakonec s úsměvem na tváři odcházely bez zaplacení, když nás paní nesměle upozornila, že jsme ještě nezaplatily. Ajaj. Stane se. Vánočním dekoracím jsme se v Barceloně neubránily, protože koukaly doslova z každého obchůdku. Nakonec jsme strávily asi půl hodiny v Maison du Monde, kde bych klidně mohla strávit i delší dobu. Jednoduše řečeno spousta věcí na jednom místě, které nepotřebuji, ale zároveň chci. No, musela jsem hodně zadržovat své minimalistické já, abych s obchůdku odcházela s prázdnou. Potom jsme ještě zvládly dojít ke Casa Vicens de Gaudí a vydaly se na poslední zastávku - Museu d'Art Contemporani de Barcelona. V sobotu odpoledne je zadarmo a mě snad víc než samotné muzeum zaujal obchůdek u vstupu, kde mají spoustu věcí s Fridou Kahlo. Takže jsem si samozřejmě odvezla plátěnou tašku (sbohem mé minimalistické já, ale tu jsem teda opravdu nutně potřebovala). Večer jsme ještě zašly na magickou fontánu a tím jsme den zdárně ukončily!

 









A teď přichází ta strašidelná část! V neděli jsme měli naplánovaný Park Güell na východ slunce, což znamenalo dojít tam za tmy - naší čtvrtí, přes La Rambla. Promiň mami, jestli to čteš, příště mě taková blbost už snad nenapadne. Nutno na začátek podotknout, že jsem dost paranoidní a třeba v metru mám neustále pocit, že mě každý bude pronásledovat a někde na rohu mě zabije nebo znásilní :D Už když jsme vyšly před barák, měla jsem špatný pocit. Navíc jsme vypadaly jak typické turistky - Olympus pen okolo krku a klobouk na hlavě, už nám chyběly jen kufry. Všude v uličkách party mladých kluků, kteří se nenápadně rozmísťovali, když jsme do uličky vešly. Na rohu policejní auto, otevřené dveře, nikde nikdo. Na začátku La Rambla prodavači, co Vám v 7 ráno cpou pivo. Asi tak šestkrát jsme změnily směr, než jsme se do toho podchodu do metra odvážily, protože pořád za námi někdo podezřele chodil. Až do metra nás pronásledovat týpek, který naštěstí chtěl jenom zadarmo projít dovnitř. Nebo si nenašel správnou příležitost, aby nás okradl. V metru jsme se pak snažily držet u normálních lidí, co jeli do/z práce, ale najít takové nebylo zrovna lehké. A ve finále si nemyslím, že by nám někdo reálně pomohl, kdyby se něco stalo. No zkrátím to, přežily jsme, ale po celý zbytek dne jsem byla dost paranoidní a podezřívala i asijské turisty, že nás chtějí okrást :D