První náhodou byla vůbec samotná destinace, kam jsme se vydali - Sicílie. Mým snem už delší dobu bylo podniknout roadtrip na Balkán, vidět derby v Bělehradě a navštívit co možná nejvíce míst a pozůstatků masových hrobů z války na Balkáně, co jen bude v lidských silách navštívit. No, jelikož by tenhle výlet byl o trochu komplikovanější, tak jsme se v podstatě na poslední chvíli rozhodli koupit někam letenky a roadtrip odložit na neurčito. Pro výběr destinace jsme měli jen dvě hodnotící kritéria - cena letenek a moře (moře v teple, samozřejmě). Úplně nečekaně tak padla volba na Sicílii, o které jsem nikdy dřív sice nepřemýšlela, ale při pohledu na destinaci Palermo mě hned napadlo, že by se mi tu mohly oživit moje vzpomínky na milovanou Neapol - ale o tom zase až jindy.

Hned po zařízení nejdůležitějších věcí - letenek a ubytování, studujeme rozpisy Serie B (Palermo) a Serie C (Katánie). Přesná data a časy sice ještě nejsou upřesněny, ale vypadá to, že budeme mít štěstí a vychytáme oba týmy doma.

Druhá náhoda se odehrává asi dva týdny před odletem - při zmínce o Sicílii dostávám kontakt na kluka (kamaráda od kamaráda), co pochází z Palerma a je podobný nadšenec do fotbalu jako my dva. Jelikož ale žije mimo Sicílii, tak to nejdříve vypadá, že v době naší návštěvy v Palermu ani nebude. Naštěstí se mu ale změní plány a do svého rodného města v den zápasu nakonec dorazí. My ale naopak pár dní před utkáním bohužel zjišťujeme, že do našeho městečka už žádný vlak takhle pozdě nejede (výkop určen na 20:30), a tak už jsme skoro smíření s tím, že se na fotbal kvůli špatnému spojení nedostaneme. Na poslední chvíli - večer před dnem utkáním - nám náš italský přítel M. píše, že jeho kamarád si v práci prohodil směnu, takže na fotbal nakonec pojede a shodou okolností (náhod!) bydlí ve stejném městečku jako my, takže nás po zápase může odvézt domů. No tak hurá, na fotbal se teda snad vážně dostaneme - zde se opět potvrzuje, že když si člověk něco hodně přeje, často se mu to vyplní (o čemž možná až moc otravně mluvím celý pátek).

Je pátek, třetí den naší dovolené a my jsme po předchozích náročných dnech poměrně ušlapaní a vyčerpaní. Ráno se ještě stresujeme se zařizováním lístků na Curva Nord, s čímž nám nakonec opět pomáhá M., protože bez telefonního čísla není možné se zaregistrovat a číslo s českou předvolbou je systémem zdárně ignorováno - chápu, o turisty tu prostě nikdo nestojí. Oceňuji však, že si tu holek váží na tolik, že mají vstupenky o pár euro levnější. Na toto téma pak toho dne diskutujeme ještě jednou, když se M. ptám, zda tu holky mohou jezdit na venkovní zápasy (protože třeba někde v Polsku to možné není) - jeho nechápavý pohled a otázka, proč by jako nemohly, mluví za vše a vypovídá o italské fotbalové mentalitě a přístupu k holkám na tribunách víc než cokoli jiného. Co se týče cen, tak vstupenka do sektoru domácích vychází asi na 450 Kč (a pro dámy pak cca 350 Kč), což je za tu atmosféru i předvedený fotbal, myslím, přijatelné. 

Sraz máme domluvený s M. v centru Palerma, přímo u nejznámější památky - palermské katedrály. Vyrážíme ale rovnou pěšky ke stadionu, cestou jen zběžně proběhneme okolo míst, co stojí za vidění a míříme k tomu nejhlavnějšímu - stadionu Renza Barbery. V Palermu je běžné se před stadionem scházet už zhruba 2-3 hodiny před zápasem a předem si připít na vítězství (a nebo taky na prohru) v místní fanzóně - spousty stánků v okolí stadionu, které kromě piva (ale pouze v lahvi, na čepované tu zapomeňte) nabízí i výtečný kulinářský zážitek - zvláště populární jsou tu crochette. Už dvě hodiny před zápasem je tu plno jak 17. listopadu na Národní třídě - všichni zpívají, baví se, pijí lahvové pivo přelité do kelímku a panuje tu naprosto famózní atmosféra. M. nás seznamuje se svými kamarády a i když nikdo z nich neumí moc anglicky, všichni nás přijmou a baví se s námi, jak kdyby neexistovala jazyková bariéra. Okolí stadionu se pomalu zabarvuje do černo-růžové a byť je růžová netradiční fotbalová barva, každý Palerman se tváří hrdě, že právě tuhle barvu může oblékat a vůbec to nevypadá, že by se jí, především chlapi, chtěli nějak vyhýbat. Holt jiný kraj, jiný mrav.

Pomalu se však už všichni přesouvají na stadion, aby v dostatečném předstihu začali plnit tribuny. Cestou do sektoru Curva Nord míjíme spoustu zdí vyzdobených graffiti s fanouškovskou tematikou - úplné ultras muzeum. Kontroly pak probíhají velmi zběžně, obsah kabelky nabízím k dispozici, ale žádné zvědavé oči se ho neujmou, a tak procházím jak bez tělesné prohlídky, tak s externí nabíječkou v kabelce (což je mimochodem v ČR poměrně problematická položka). Z venku stadionu zdobí tribunu nápis "CURVA NORD TOTÓ RAMBO" - vzpomínka na jednoho z fanouškovských lídrů Palerma, který podlehl těžké nemoci. Tímto mu byla věnována celá tribuna, kterou tak miloval a která od té doby symbolicky nese jeho jméno. My vycházíme až nahoru na ochoz po železobetonové konstrukci, a tak se mi po menším fyzickém výkonu otevírá pohled na tribuny, které v pozadí lemují vrcholky hor - takové malé deja vu z Neapole.

Je 20:30 a sudí právě oznamuje začátek zápasu, čehož si však téměř nevšimnu, jelikož už se dobrých 10 minut fandí a mává vlajkami, jako kdyby zápas dávno začal. Probíhá samozřejmě i prozpěvování na dvě, pro italský fotbal velmi tradiční, písničky - Sarà, perché ti amo a Freed from desire.  Zápas je pro mě odstartován ve chvíli, kdy zpozoruju a ucítím pyro - překvapením je, že pyromani nemají žádný jednotný zahalující dress code a nelámou si hlavu ani s nasazováním kukly. Byť nám náš kamarád tvrdí, že se tu pyro taktéž trestá, zatím tomu nic moc nenasvědčuje a každý se neohroženě baví, jako kdyby kamery na stadionech neexistovaly. Hned při jednom z prvních chorálů začne celá Curva Nord skákat a já pociťuji, jak se celá tribuna třese - ne metaforicky, ale reálně necítím pevnou půdu pod nohama. V myšlenkách se na moment ocitám v Bruselu.

Velké zklamání přichází ze strany hostů z Cosenzy (město v Kalábrii), kteří mají kapacitu asi 2000 míst v sektoru a podle M. jich mělo dorazit kolem 200. Na stadionu jich na začátku zápasu můžeme napočítat tak 20. Později se dozvídáme, že kvůli požárům jak v Kalábrii tak na Sicílii mají zpoždění, jelikož části dálnic jsou uzavřené (to si pak na vlastní kůži ověříme cestou domů). Asi tak 5 minut před koncem utkání jich nakonec opravdu pár přijíždí, odpálí pyro, nechají se zasypat kelímky a dalšími neidentifikovatelnými předměty ze strany fanoušků z Curva Sud, vyvěsí pár vlajek a v neposlední řadě oslaví 3 body (ale to trochu předbíhám). Závěrečný celkový počet odhaduji tak na 80, ale počty byly vždycky moje slabší stránka.

Během poločasové přestávky spousta lidí zůstává na svých místech, nikdo se nežene pro klobásu a pivko. Sem tam si někdo koupí brambůrky od bufeťáků, co prodávají přímo mezi fanoušky na tribunách. Piva okolo sebe vidím přesně dvě! Pro českého fanouška naprostá raritka. I během přestávky se lidi baví a prozpěvují si různé písničky, co jsou puštěny v reproduktorech. Na mě padne v tu chvíli nějaká momentální vyčerpanost, a tak posílám kluky, aby došli pro vodu sami (byť jsem trochu v pokušení jít očíhnout zasektorovou atmosféru). Pak se dozvídám, že schodiště bylo úplně narvané a v útrobách stadionu nebyla žádná světla, takže bylo dost špatně vidět. I přesto, že to vypadalo, že moc lidí svá místa neopustilo, všude se stály fronty.

Ani druhý poločas se atmosféra nijak zvlášť nezvedá a některé chorály se opakují tak dlouho, až někdo ze starších začne směrem ke spíkrům řvát "Cambia!" (změna). Nejvíce se atmosféra zvedá ve chvíli, kdy hosté vstřelí jediný gól utkání - v první minutě nastavení. Hráči hostů samozřejmě slaví co nejblíže domácím podporovatelům, a ti tak využívají veškerou energii, kterou v posledních minutách nedali do fandění, aby si na ně zařvali a zaházeli je kelímky. Pán vedle nás, který celou dobu neúnavně komentuje předváděnou hru a radí hráčům, se dokonce rozčílí tak, že padá o 3 řady níže a cestou ještě stihne vzít pár dalších osob sebou - konečně pravá Itálii. V tu chvíli hosté také odpalují pyro a začínají se pomalu radovat ze tří bodů. Chvilku vypadá situace napjatě i mezi nimi a fanoušky z Curva Sud, ale kromě přehazované k ničemu dalšímu nedochází.