Moje cestovatelské pravidlo nevracet se na stejná místa dostává poslední roky trochu na frak. Asi teda stárnu (ale duší jsem pořád mladá a nerozumná), ale poslední dobou se opravdu ráda vracím na místa, která mě nějakým způsobem přirostla k srdci a objevuji je ze všech možných pohledů, nejradši právě z pohledů místních. A tohle byl i případ Neapole, kde jsem poprvé byla s kamarádkou v roce 2022 při naší cestě Itálií a letos jsme se tam s přítelem rozhodli zase vrátit. Abych se ale částečně držela svého původního hesla "ne znova na stejné místo", tak kromě Neapole jsme zajeli i do Pompejí a na Ischii, kde jsem byla turistickým nováčkem.
Jelikož tu na (už téměř svojí) Neapol chci mít uchovanou vzpomínku, rozhodla jsem se vám svůj zážitek přenést v osmi momentech, které (snad) vystihnou celkovou atmosféru města tak, jak jsem ji cítila já a jak si ji chci v paměti uchovat.
1. Snídaně v obyčejné místní pekárně. Parné letní ráno a náš neapolský pokoj v 5. patře, s balkónem, přístupem na střechu a samozřejmě s klimatizací. Marně se snažím na Googlu vyhledat, kam poblíž na dobrou lokální snídani, a tak to nakonec vzdávám a ponechávám náhodě. Kolem 10. hodiny ranní tedy vycházíme zcela nepřipraveni na rozpálenou rušnou ulici a vydáme se směrem k centru. Není čas ale dlouho něco hledat, protože žaludek začíná být netrpělivý, tak když vidíme venku umístěnou vitrínu s plněnými croissanty a dalšími sladkými pokrmy, venku jeden kymácející se plechový stůl a dvě židle, máme vybráno. Starší paní se zástěrou hned přichází a na něco se nás ptá. Italsky, pochopitelně. Použijeme pár základních frází z příručky cestovatele po Itálii a pak pro jistotu ukazujeme, co přesně si tedy dáme a dodávám, že ještě prosíme o dvě "caffé con latté", kdy jsem se samozřejmě vůbec neodvážila říct, že bych chtěla cappuccino. Paní ho ale sama nabídne, tak jen nesměle přikývnu, stále nejistá, jestli to není jenom chyták. Pak nás posadí si sednout - aspoň teda doufám, že jsme se správně pochopily. Croissanty v zápětí dostaneme zabalené v ubrousku a za chvíli na stole přistane ještě voda v plastovém kelímku a následně i obě kávy - až teď mě naplní jistota, že to s tím cappuccinem nebyl vtip. Všímáme si i pána, zřejmě manžela, co v kavárně taky pracuje. Jeho fotka z mladých let je vystavena před obchodem - samozřejmě tam není s nikým jiným než s místním bohem, Diegem Maradonou. Když se po výborné snídani zvedneme, že půjdeme zaplatit, začnou ze strany manželského páru padat různé otázky a já po chvíli pochopím, že se ptají, odkud jsme a jestli se s panem majitelem vyfotíme - prý si chce polepit celou zeď fotky se zákazníky z různých koutů světa, až bude dělat velkou rekonstrukci. Na jasnou otázku "quando" ta rekonstrukce proběhne, se chvilku tváří, že nerozumí a jen se usmívá, načež jeho manželka jen odevzdaně mávne rukou. Předpokládám teda, že i když bychom přijeli za 10 let, na zdi by asi naše fotka pořád nevisela. Ale vždyť není kam spěchat.
2. Na skok k moři. Při první návštěvě Neapole mě hrozně fascinovalo, že nikde nejsou klasické městské pláže, na které jsem byla zvyklá třeba ze Španělska. U pobřeží narazíte všude jen velké balvany, kamenná mola, přístav plný velkých jacht i polorozpadlých rybářských lodiček a co jsem si dohledala, tak prý i nějaké malé soukromé pláže. Jenže ono právě ta kamenná mola mají svoje kouzlo. Mladí Italové tam oslňují slečny, když z kamenů skáčou šipky do vody, což je jediná možnost, jak se do vody dostat, pokud zrovna nechcete riskovat a slézt do vody po starých schůdkách. Když jsme na jedno takové přišli, většina lidí se ale stejně držela v suchu na břehu a jen posedávala a sledovala dění. Především starší pánové, kteří tam mají pravidelně ve stínu umístěné židličky a pečlivě pozorují každý pohyb. Ti akčnější pak plují na svých loďkách a vyhledávají někoho, kdo se za cenu 5 EUR chce nechat povozit po přímořské Neapoli. Klid, ale zároveň ruch toho místa mě fascinoval a vydržela bych tam asi klidně sedět hodiny. Ucucávat Peroni z flašky, povídat si o životě a prostě jen tak být a nic neřešit.
3. (Ne)ohrožená Scampia. Každý máme na svém pomyslném listu přání jiná místa, kam nás srdce táhne, a jedno z těch mých byla už od dob, kdy jsem si četla spoustu článků o Gommoře, právě Scampia. Fascinovalo mě to "sídliště", které bylo tak jiné, než jsem z východu Evropy zvyklá a lákalo mě hlavně to, že to není místo, kam se běžně turista pojede podívat jako na Eiffelovku. To, že zažiju něco jedinečného, o čem možná budu moct vyprávět jen podobným bláznům, jako jsem já, ale budu si to pamatovat napořád. To je pro mě to pravé cestování. Když jsem se tedy dozvěděla o projektu "Restart Scampia", tedy, že sídliště srovnají se zemí, věděla jsem, že mám možná poslední příležitost. Na jednu stranu miluju nebezpečná místa, na druhou stranu ale, přiznejme si to, jsem strašný srab, a proto jsme se domluvili, že do Scampie vyrazíme autem a celé to tam projedeme. Když jsme z rychlostní silnice jako jediné auto odbočovali směrem do naší vysněné destinace, rostlo ve mě vzrušení. Brzo ho ale vystřídalo rozčarování - všude poměrně moderní bytové domy, lepší auta, chlapi v oblecích a hlavně všude celkem pořádek na ulicích. Už už jsem začínala být trochu zklamaná, když jsme se přiblížili k naší cílové rovince - Vele di Scampia a já tu betonovou džungli uviděla. První nápis, který jsem zahlédla "Scampia non é solo Gommorra" mi utkvěl v hlavě až do teď. I když všude už byly ploty s transparenty Restart Scampia, nemohlo mě to odtrhnout od pocitu, jaké to tu asi dřív bývalo a jak se sem lidi báli jezdit. Byla jsem nadšená - vidět ty schodiště spojující mezipatra, vyvěšené prádlo, všude graffiti, to mě naplňovalo euforií. Když už jsme se potřetí otáčeli a stále si prohlíželi dokola ta stejná místa, začala mi hlavou problikávat otázka, jestli nejsem tak trochu magor.
4. Syrová čtvrť Rione Luzzatti. Je léto 2022 a já čtu první díl Geniální přítelkyně - představuju si drsnou čtvrť, kam se jen tak neapolská smetánka neodváží, chudé lidi, které nemohou svým dětem dopřát vzdělání, pouliční gangy, mafii. Přesto jsem k těmhle představám lehce skeptická a nebýt jednoho muralu týkajícího se právě této populární tetralogie, asi bych do téhle čtvrti nakonec ani nezavítala. To by ale byla velká škoda. Hromady odpadků podél cest, pomalu ubývající auta a horký odpolední vzduch bez větru. Ulice jsou téměř prázdné a velké plochy plné polorozpadlých aut, kterým chybí ne jedna součástka. První živáčky spatříme až u samotného muralu - mladí kluci, co na nás koukají z balkonu mi z nějakého důvodu dávají tušit, že není nejvhodnější doba na to vylézt z auta a začít si fotit okolí. Jestli jsem si do teď myslela, že chápu, jaké to muselo pro Lilu a Lenu být v takové čtvrti vyrůstat, tak teď už vím, že tomu asi jen tak porozumět nejde.
5. Čtvrť, kde se cítím jako doma. Vždycky si říkám, že jsem se měla narodit v době hippies. Woodstock, hraní na kytaru, cesty do Asie, snad ne Sobhraj a tak dále. A přesně díky jedné uličce v Neapoli se alespoň na chvíli tak cítím. Studentské bary, sekáče, všude graffiti volající po míru, momentálně převládají nápisy "Stop bombing Gaza", ale hlavně místo, kde se cítíte hrozně na živu. Z jednoho sekáče jsem při své první návštěvě ulovila Levisky za 10 EUR a vždycky když si je vezmu, všechna tahle atmosféra se mi vrátí. Pro někoho by možná byl na hraně mural s Che Guevarou, ale domnívám se, že to k tomu tak nějak patří a má to odrážet spíš jeho idealistické myšlenky, než ten reálný režim, který i díky němu na Kubě vznikl.
6. Parkujeme na autobusové zastávce. Každý správný cestoval musí při plánování svých cest udělat pár chyb - to totiž přináší ty správné zážitky. Naší chybou bylo půjčení si auta v Neapoli. Měli jsme sice nějaké zkušenosti ze Sicílie, ale to nás asi zbytečně moc uchlácholilo, že už zvládneme vlastně všechno. Abych to vysvětlila - Neapol je opravdu hodně kopcovitá, uličky jsou úzké a i když si třeba myslíte, že je to pěší zóna, že tam se přece auto nikdy nemůže vejít, tak ano, vejde se tam a okolo něj zvládnou ještě z každé strany projet skútry. Naivní představu, že zaparkujeme někde, kde to bude bezpečné, ale zároveň ne na placeném parkovišti vystřídala asi po půl hodině snahy představa, že do konce dne snad vůbec někde zaparkujeme. Pokud na parkování potřebujete čas a klid, ani se o řízení v Neapoli nesnažte. Neapolci totiž nikdy nezastavují - nevadí, že jedou rychlostí třeba 5 km/h, ale nezastavují. Proto taky neplatí žádné, v civilizované společné dané, dopravní přednosti - auta se v podstatě střídají, aby nikdo nestál a každý alespoň popojížděl. Nějakým zázrakem jsme nakonec našli místo, které bylo jen půl hodinu do kopce od našeho ubytování - famózní. Vystoupíme, rozhlížíme se - v naivní představě, že uvidíme parkovací automat, když nám nějaký pán zvesela ukazuje ceduli autobusové zastávky. Přímo na našem místě. Z mého výrazu asi vyčte otázku, jestli tam tedy můžeme stát - jen mi ukáže na všechna ostatní auta a mávne rukou. Pro můj větší klid se alespoň rozhodneme počkat, až kolem pojede nějaký autobus, jestli se s tím zvládne vypořádat. A opravdu asi do minuty přijíždí - zastaví uprostřed silnice, paní proběhne kolem našeho auta do silnice, nastoupí a jede se dál. Non c'è un problema.
7. Zpívání na ulici nesmělo chybět. Nejsilnější neapolský zážitek z první návštěvy bylo bezpochyby spontánní shromáždění mladých lidí na náměstí, které skončilo 3 hodinovým zpíváním a tancováním zakončeným ještě malým fotbalovým zápasem. Hrozně jsem se těšila, že i tentokrát zažiju něco podobného a Neapol mě nechala čekat až do posledního dne. Když projíždíme autobusem kolem malého náměstí, kde stojí lidé všech věkových kategorií v bílých tričkách a opravdu chytlavě zpívají, táhnu přítele v podstatě násilím ven z autobusu, přestože zdaleka ještě nejsme tam, kam jsme mířili. Úplně přehlížím i skutečnost, že se jedná o náboženské setkání a jenom si užívám té společné sounáležitosti. V tu ránu k nám přichází pán, úplně omámen (určitě taky tou sounáležitostí) a navádí nás, ať se dál milujeme, že tak to Ježíš chce. Postáváme tam ještě chvíli, než se vydáme k Pizzerii da Michele.
8. Tak trochu jiné spaní na letišti. Další z mých trampských nápadů byl, naštěstí pro přítele, sabotován již v zárodku. Spaní na letišti v Neapoli není možné, protože je letiště přes noc zavřené. Pořád nám to ale nabízelo jinou variantu - spaní v "capsule" hotelu přímo na letišti, pro což jsme se nakonec (i přes vyšší cenu, než kterou bychom dali za hostel) rozhodli. A byl to vskutku netradiční zážitek. Každý měl pro sebe svojí malou kukaň neboli kapsli, kde byla jenom postel, vysunovací stoleček a chytře zabudovaný úložný prostor. Naše kukaně byly naštěstí propojené, a tak jsme si mezi svými novými domečky mohli nechat otevřené dveře. Sice bych to asi nedoporučovala na víc nocí, ale tu jednu noc před brzkým ranním odletem jsme si fakt užili. Jo a nezapomeňte si vzít vlastní ručníky, ať se nemusíte utírat do plážové košile jako já.
0 comments
Těším se na všechny Vaše komentáře :)