Fotbalové deníčky: LaLiga ve Valencii

Je to tady, konečně přichází ta chvíle, na kterou se těším od začátku svého Erasmu. Chystám se jít podívat na zápas Valencie. Zrovna dneska hraje taky Baníček v mém rodném městě, tak se to ideálně hodí, aspoň mi nebude tak líto, že tam chybím. 

Zápas je od čtyř odpoledne, ale já už jsem ve dvě téměř nachystaná a nemůžu se dočkat. Krátce po třetí vycházím směrem k Mestalle, kterou mám asi tak pět minut pěšky od bytu, což rozhodně nebylo rozhodující kritérium a důvod, proč bydlím zrovna v tomhle bytě.

Před barákem je téměř celý chodník zaplněn posezením a lidmi s dresy v barvách Valencie, kteří dopijí své poslední předzápasové pivo. Většina z nich už tam sedí od rána a nedočkavě odpočítávají hodiny. Celou cestu potkávám davy, co míří na fotbal a u stadionu se nedá ani pohnout. Valencie hraje s týmem z posledního místa tabulky - Leganés a lidi jsou natěšení, jak kdyby šlo o městské derby. A přesně na tenhle španělský entusiasmus jsem se těšila. 

Když konečně nacházím vstup do svého sektoru, mile mě překvapuje pohodová sekuritka, která nedělá kontrolu všech tělních dutin a ani žádnou jinou osobní kontrolu, obsahu mé kabelky věnuje asi tak sekundový pohled a to, že tam mám něco zabalené v černém hadříku, je rozhodně neznepokojuje (mimochodem, byly to brýle). Naopak nemile mě překvapuje počet schodů, které jsem nucena vystoupat a následný výhled ze sektoru, který je opravdu vysoko. Pohled na fotbal byl ale fajn, takže se na chvilku snažím zapomenout na svůj strach z výšek. Nutno podotknout, že venku je opravdu vedro a po celý zápas na naší tribunu paří sluníčko, takže překvapení v podobě kšiltovky a vody zdarma, která překvapivě nedošla už v prvních minutách zápasu, jak by to určitě bylo u nás, když by bylo něco zadarmo, ale naopak nám je ještě rozdávali po zápase při opouštění sektoru.
Už před zápasem se snažím identifikovat, kde je sektor hostů a kde domácích. Sektor domácích je ve spodní řadě hned za brankou a po celý zápas je zaplněn do posledního místo. Co mě naopak překvapuje je sektor hostů, který jsem objevila až v 10. minutě zápasu - žádné vysoké ploty, žádná sít a počet hostujících fanoušků velká slabota. Jejich sektor je obehnán bezpečnostní páskou, což považuji spíš za plýtvání plastem než za bezpečnostní opatření, ale chápu, že ze 30 lidí asi strach nešel. 

Na to, že spolu hrají týmy ze spodní části tabulky, má fotbal celkem vysokou úroveň (ale možná jsem trochu neobjektivní a porovnávám s naší ligou) a v 19. minutě se Valencie dostává gólem z penalty do vedení. Všichni sundávají čepičky a mávají s nimi, což tvoří opravdu pěkný optický dojem. Do chorálů se pravidelně zapojuje téměř celý stadion - když ne chorály, tak aspoň tleskáním, ale nefandí se úplně celou dobu a často je na stadionu jak v kostele, což jsem zrovna ve Španělsku nečekala. Ve 36. minutě Leganés vyrovnává a začínají se ozývat nadávky "joder", "hijo de puta" a "puta árbitro", které pak nepřestávají téměř celý druhý poločas.

O poločase prosím jednu starší paní, která sedí vedle mě (a nevypadá zdaleka tak nadšená jako já), jestli mě vyfotí. Když se po poločasové přestávce vracím na místo, všimnu si, že si s manželem vyměnili místo a najednou vedle mě sedí on. Jen co si přisednu, začíná mě vyzpovídávat a pokračuje v tom celý druhý poločas - asi byl rád, že se má s kým bavit o fotbale. Nejdřív ukazuje na moje tričko a ptá se mě na můj "local team", když mu odpovím "Baník Ostrava, Česká republika", tak mě nadšeně kývá, že tenhle tým zná. Což je mimochodem první člověk ve Valencii. Potom mi vypráví, že je z Anglie, fandí Manchesteru United a jako mladý jezdil na úplně každý zápas a že ho mrzí, že teď už na to nemá tolik času. Chápu ho. Manželka očividně tolik ne. 
V druhém poločase i přes spoustu nebezpečných situací a sporných momentů už žádný tým neskóruje. Asi dvakrát mají hráči pauzu na pití "parada para hidratación", protože vedro je opravdu nesnesitelné. Po fanouškovské stránce se nic zajímavého neděje - žádná chorea, žádné pyro. Před zápasem jsem někde četla, že za pokud o pronesení pyrotechniky jsou obrovské pokuty, tak možná proto. Co naopak zajímavé je, že nikdo z fanoušků neodchází před koncem utkání a i když je nastavení šest minut, všichni sedí do poslední minuty na místě, což komentuje i můj anglický soused, který prý tohle v Anglii snad nikdy nezažil. Ke konci si ještě fotí sektor hostů, protože to prý ještě taky nezažil, aby na fotbal přijelo takhle málo lidí. Myslím, že by měl někdy zajet taky k nám. Kromě ceny za vstupenku by ho překvapilo určitě i spoustu dalších věcí. 

Zápas končí stavem 1:1 a až teď se všichni zvědají a s naštvanými výrazy, občasným kopnutím do sedačky a nadávky "puta" opouští stadion. Angličan mě ještě prosí, jestli se s ním vyfotí, že to bude muset ukázat doma kamarádům a já mám pocit, že na mě jeho manželka nekouká zrovna dvakrát přívětivě a tak se snažím co nejrychleji vzdálit.

Myslím, že to během Erasmu určitě nebyl můj poslední zápas a už se těším na tu atmosféru v okolí stadionu, až za týden dorazí fanoušci Ajaxu. 



You May Also Like

1 comments

Těším se na všechny Vaše komentáře :)