Proč se pořád bojíme neúspěchu?

Když jsem tuhle večer přemýšlela o vlastnostech, kterými bych se popsala, jedna z prvních, která mi přišla na mysl, byla zrovna obava z neúspěchu. A myslím si, že mě v některých věcech vystihuje dokonale. Pořád mám pocit, že nebudu dost dobrá, že nesplním očekávání ostatních, že nedostanu ze zkoušky jedničku, že za měsíc nachodím málo hodin v práci, že nepřečtu tolik knih, kolik jsem si stanovila, neujdu denně tolik kroků, kolik bych měla... Tohle nekonečné honění se za odškrtáváním pomyslných úkolů na přísně vytyčeném seznamu mě většinou akorát tak srazí na kolena a říkám si, že tohle všechno prostě nemůžu zvládnout. Jsem pak ze sebe vždycky  hrozně zklamaná a mám náladu tak akorát ležet a nic produktivního nedělat. Občas si říkám, jak jednoduchý život musí mít ti, co nejsou zdaleka tak ambiciózní a žádné takovéhle cíle si nedávají, vlastně chtějí akorát žít svůj život - bez stresu a bez strachu.
Strach z neúspěchu je důvod, proč jsem za svůj život nezkusila spoustu věcí, o kterých vím, že by mě mohly posunout dál, nebo mi aspoň dát cennou zkušenost. Důvod, proč jsem se tenkrát ve 13 nepřihlásila do žádné soutěže krásy byl ten, že jsem měla STRACH, co tomu řekne okolí, protože i když se mi práce modelky dřív hrozně líbila a ne jednu noc jsem usínala s představami, jak obrážím přehlídky po celém světě, tak jsem nechtěla, aby o mě ostatní říkali, že si moc myslím, a že rozhodně nejsem tak pěkná, abych se do takových soutěží hlásila. Můj vnitřní argument pro to, abych se podruhé nepřihlásila na žurnalistiku, byl STRACH z toho, že bych dvě školy prostě nezvládla, že to se nedá. Příčina, proč jenom obdivně koukám na holky, co mají skvělé příležitosti díky blogovým spolupracím, je STRACH z toho, že když sama oslovím nějakou firmu, odmítne mě. A v neposlední řadě taky to, že jsem letos odložila přihlášku na Erasmus až na příští rok, byl taky jenom STRACH. Strach z toho, že to nezvládnu, že se mi bude stýskat.

Jenže je potřeba si uvědomit, že to je tak to nejhorší, co se může stát - prostě to NEZVLÁDNU. No a? Člověk přece není stroj, aby pořád dobře fungoval a podával stoprocentní výsledky a nemusíme se přece ze všech neúspěchů hroutit, měli bysme začít být rádi za to, že jsme se do toho vůbec pustili, protože už jenom to chtělo nějakou odvahu. A jak se říká "co nás nezabije, to nás posílí" a to se mi už tisickrát potvrdilo. 
 Nechci aby tenhle článek vyzněl tak, že se vlastně bojím cokoli udělat, protože tak to rozhodně není. Jen občas, když už jde o něco vážnějšího, volím radši cestu setrvání ve své komfortní zóně. Poslední dobou se s tím ale snažím bojovat a občas se postavím nějaké té výzvě čelem. Už si jenom neukládám nabídky pracovních příležitostí, které bych ráda zkusila, ale rovnou napíšu email a pošlu svůj životopis. Neozvou se? Nevadí, důležitý přece je to aspoň zkusit. Taky sem tam oslovím nějaké holky-blogerky na instagramu, co mi jsou něčím sympatické, nebo vím, že mají stejné zájmy v psaní a blogování jako já. Díky tomu jsem už poznala spoustu holek, u kterých mám teď pocit, že je vlastně znám odjakživa a vždycky si s nima mám co říct, navíc vzájemná podpora a postrkovánů se do neznáma je podle mě dobrý krok k tomu, jak se přestat bát neúspěchu a začít zkoušet věci, o kterých jsme si předtím ani nedokázali představit, že bysme je mohli zvládnout, nebo třeba jenom zkusit.

Dřív bych asi nikdy takhle osobní článek nepublikovala a psala bych si ho zase jenom pro sebe do šuplíku, ale proč, když se o něj můžu podělit i tady s Vámi, kde se na něj nebude prášit a třeba zjistím, že v tom vlastně nejsem zas tak sama? :)

You May Also Like

8 comments

  1. Anet.. Mám to stejně. Jako malá jsem se chtěla věnovat zpěvu - ale měla jsem strach, že se mi budou smát, tanec to samé - byla jsem přece jenom oplacana a tanečnice jsou hubené .. Teď mám strach, co si o mě lidi mysli, ze už je týden od státnic a stále si nehledám práci, protože jsem si řekla, že si potřebuju odpočinout. Ale až budu tu práci hledat, tak už teď se bojím, že nebudu nic vědět, že na pohovoru pohořím, že nebudu umět právo... Tohle všechno souvisí s nedostatečným sebevědomím.jsou lidi, kteří mají všechno na parku a dělají si, co chtějí.. A pak jsme my, ti kteří si dost nevěří a nedokážou se smířit s tím, že selzou ..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Koukám, že my právničky/snad budoucí právničky to máme docela těžký .. ale hlavu vzhůru, teď si zvládla státnice a nedovedu si představit nic, za co bys na sebe měla teď být víc pyšná :) a s prací určitě nějak nepospíchej, vždyť je to tvoje poslední volno v životě :))

      Vymazat
  2. Tento článek mi pomohl otevřít oči a trochu popřemýšlet, že neúspěch není nic špatného, strach vlastně také ne :) Je to přirozená vlastnost člověka, kterou můžeme překonat, když budeme chtít.
    Tento článek mi pomohl, neboť odpoledne mě čeká zkouška z obchodního práva a nejsem si jistá, jestli ji zvládnu. Vzpomenu si na tento článek a snad mi pomůže ji úspěšně zvládnout. Děkuji ti! ♥

    https://yourvee.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  3. Super, že jsi překonala svůj strach z neúspěchu a nasdílela jsi takhle osobní článek! Strach z neúspěchu mám taky, jen v trochu jiných oblastech života. Kam jsi chtēla jet na erasmus? Tenhle strach určitě překonej, vycestovat mimo Čechy na delší dobu tě určite změní k pozitivnímu! Díky za článek :)

    OdpovědětVymazat
  4. Anet, toho Erasmu se vůbec neboj. Já měla pocity úplně stejný, vlastně se mi sem v určitý momenty ani nechtělo, jen jsem to nemohla nikde říct (hlavně doma, když ti to rodiče platí a všechno se točí kolem toho). Ještě první den jsem si říkala "pro co jsem se to zas rozhodla" :D ...ale nakonec je to fajn! Je to skvělá zkušenost, potkáš super lidi, samozřejmě i ty míń super, ale to je prostě všude. Já bych doporučile úúúúúplně každýmu. No a když se ti bude stýskat, můžeš vždycky sednout na letadlo a být za chvíli doma. A nebo může to "doma" přijet za tebou :)))
    The Linheart

    OdpovědětVymazat
  5. Anetko, jsi skvělá, tak se prestan alespon trochu bat ❤️

    OdpovědětVymazat

Těším se na všechny Vaše komentáře :)