Důvodů, proč navštívit Neapol, bylo určitě více (mezi nimi třeba spisovatelka Elena Ferrante a její neskutečný popis atmosféry chudinských čtvrtí Neapole), ale fotbal, a především pak fanoušci místního SSC Napoli, byli určitě jedna z nejvyšších priorit.
Už dlouho dopředu jsem sledovala rozlosování zápasů, abych podle toho uzpůsobila celý svůj italský trip. Domácí nakonec padnul na první říjnovou sobotu, od 15:00. Soupeř mohl být sice atraktivnější, ale naopak to taky mohlo být horší, takže jsem týmem FC Turín nepohrdla a tajně jsem doufala, že se aspoň nějací fanoušci hostů na zápase ukážou. Vstupenku jsem tedy koupila online (ještěže tak, v den zápasu jsem neviděla žádné místo, kde by se dal lístek koupit - se svojí představou, že si online lístek vyměním ze ten papírový pro své sběratelské potřeby, jsem tedy moc nepochodila), vybrala jsem samozřejmě sektor domácích fanoušků a začínala se těšit na zážitek. Cena 37€ očekávaná - na evropský průměr nic hrozného, řekla bych.
Náš hostitel na Airbnb mě den před utkáním upozornil, že je lepší být u stadionu tak hodinu a půl předem, protože bývají často fronty a celkem dlouhé prohlídky. Proto se v den utkání z centra Neapole vydávám autobusem už tak kolem jedné hodiny, abych opravdu dorazila včas. Ještěže tak, protože autobus samozřejmě nejede na čas, a k tomu ještě navíc nabere dalších 20 minut zpoždění - stadion je opravdu daleko od centra města a provoz je doslova italský, všude samé skútry, zastávky postavené co 100 metrů (přece nebudou Italové někde daleko chodit pěšky) a dvouproudová silnice zvládne občas pohltit i čtyři auta vedle sebe. Mimochodem při cestě na zápas vzniká další moje tajné přání - jet jednou na zápas na skútru. Už kousek za centrem potkáváme spoustu fanoušků, co na zápas vyrazili právě na skútru. V ruce drží šálu, kterou aktivně mávají (naštěstí jen ti vzadu, co neřídí) a vesele se zdraví s ostatními fanoušky - skútristy. To, že je náš autobus málem několikrát srazí nevadí ani jim ani řidičce autobusu.
Byť nechtěně, na cestu ke stadionu se vydáváme bez platné cestovní jízdenky, protože nám ji řidička prostě odmítne prodat, a tak bez lístku začínám hned pociťovat správnou fotbalovou atmosféru. Cesta je poměrně zábavná, protože i domácí vyráží na fotbal pro jistotu s předstihem (nebo aby u stadionu stihli ještě pár piv - některé věci jsou všude stejné), a tak jsme pár zastávek před stadionem opravdu poslední, co vypadají, jakože zapomněly vystoupit. Skupinka lidí, která shodou okolností sedí nejblíže k nám, si téměř celou cestu pozpěvuje chorály a já chytám melodie známých italských písniček jako třeba "Sarà perché ti amo" - mimochodem až do teď můj nejoblíbenější chorál neapolských fanoušků. Slova ale neznám, a tak opravdu působíme jako turistky, co se ztratily.
Po dlouhých 40 minutách konečně přicházíme ke stadionu - Stadio Diego Armando Maradona. Krásná železo-betonová konstrukce, žádný moderní stadion, které můžeme znát třeba z Německa, ale naprostá fotbalová oldschool klasika. U jednotlivých vstupů do sektorů jsou železné vstupy připravené na delší fronty a samozřejmostí jsou pak antony a spousta policistů - nic co bychom neznali od nás. Nepřekvapivým je také vyobrazení Maradony, místního boha a jejich velké modly. Co mě překvapuje, jsou opravdu dlouhé fronty u sektorů zepředu stadionu, které vedou, jak později zjišťuji na hlavní tribunu. Můj sektor (Curva A - curva je mimochodem, kromě zatáčky, taky ochoz) je z boku, fronta tam není téměř žádná, kromě největšího hloučku policistů, tam stojí pár osob v černém a moje kamarádka na mě vrhá pohled, jestli je to opravdu můj vchod a jestli mě tady vůbec může nechat samotnou. Já jsem tímhle prvním dojmem mého vchodu naprosto uchvácená, tak se s ní rychle loučím a vydávám se na stadion. Při předložení vstupenky musím ukázat i občanku (což platí pro všechny, kdo nemají kartu fanouška, na které jsou všechny údaje potřebné k identifikaci) a když před paní u sekuritky automaticky rozpažuji ruce, kouká na mě pobaveně a pouští mě rovnou dál - kontroluje pouze kabelky, kterou jsem si se sebou nebrala.
Můj sektor je až úplně nahoře, kam vede dlouhé betonové schodiště - další naprosto oldschool prvek stadionu. Kupuju si tedy dole pivo (nahoře už nejsou stánky, jenom tam obsluha občerstvení roznáší), které je překvapivě španělské (a shodou okolností moje nejoblíbenější - San Miguel), akorát prodávají pouze malé a taky, ke zklamání doufám všech, není čepované - za 4 € na Neapol poměrně drahé. Nahoře už mě čeká skvělý výhled na celý stadion, za kterým se skýtá pohled na vrcholky hor. To mu říkám panorama.
Už hodinu do začátku zápasu je stadion poměrně slušně zaplněný a na všech je vidět, že se dobře baví - zpívá se, nadává se pomalu se seskupujícím hostům (kteří mají mimochodem sektor hned vedle domácích) a hlavně se balí jointy. Tohle asi v Čechách jen tak nezažijete - ale tady je opravdu kompletně celý zápas cítit tráva a nikdo se jejím balením moc netají. Jestli to bylo CBD, tak se omlouvám všem poškozeným:-)
Hostů se nakonec schází asi sto, což není tak špatné vzhledem ke skutečnosti, že to mají poměrně daleko. Na druhou stranu čas zápasu je naprosto ideální a počasí je i na Itálii pořád hodně dobré (i když už mnozí měli zimní bundy). Svému klubu by se ale přece fandí bez ohledu na počasí. Celý zápas aktivně fandí (což ale není přes fandění domácích slyšet) a neúnavně mávají po celou dobu zápasu vlajky. Co se týče další prezentace, tak je to bída - žádné pyro, žádná chorea.
Sektor Curva A, jeden ze sektorů určených pro aktivní domácí fanoušky, je velmi slušně zaplněn, přičemž velká část z přítomných je v černém oblečení. Na druhé straně stadionu stojí další aktivní fanoušci, skupina ultras - Curva B. Ti jsou zase naopak skoro všichni v bílém. O poločasové přestávce se od místních snažím vyzjistit, proč nefandí všichni spolu a mají dvě skupiny, ale když už někdo uměl anglicky, dozvěděla jsem se akorát "Yeaa, there are two groups." - takže díky za nic. Ani nikde na internetu jsem se nedostala k jednoznačné verzi, ale na čem se tak většina diskutujících shoduje je, že spolu momentálně již nemají žádné větší konflikty, každý si prostě fandí sám. Taky, že v rámci těchto dvou hlavních celků jsou i další menší samostatné skupiny. Jak to asi bylo - původním důvodem rozdělení fanoušků snad měla být tehdy hlavní postava ultras Gennaro Montuori (přezdívaný Pallumella), který ale využíval klub k tomu, aby přišel k penězům, což bylo pro jednu skupinu ultras nepřijatelné a považovali to za porušení zásad ultras, tak se odpojili a přesídlili se na tribunu Curva A. Pallumella v roce 1999 z fotbalu odešel a od té doby se situace, zdá se, uklidnila.
Zpátky ale k dnešnímu dni a k ligovému utkání. Domácí fanoušci mají k radosti už ve 12. minutě o dva důvody více, a tak je vidět, že si fandění užívají, dobře se baví a doping je obrovský. Chorea jsou rytmická, vydrží se zpívat i několikrát za sebou a nutí vás se pohybovat do rytmu, i když je vůbec neznáte. Fandění organizuje pět spíkrů, dva hlavní dole a tři rozmístění po tribuně, který zápas tráví tím, že se rozčilují nad lidmi, co nefandí (i v Itálii takoví jsou). Kromě toho domácí fanoušci také celou dobu mávají vlajkami - tohle bude asi nějaký oblíbený italský prvek. Jinak to ale je pro oko fanouška také zklamáním - ani u domácích se žádné choreo či pyro neobjevuje (a to ani jedna ze dvou hlavních skupin). O poločasové přestávce pak téměř nikdo neopouští svoje místo a všichni se dál baví a tancují na písničky pouštěné z repro beden.
Druhý poločas už fandění poměrně upadá, vrchní řady už i sem tam posedávají, což samozřejmě aktivnější dolní část nervuje a vznikají i menší lokální konflikty. Tím, že je sektor hostujících tak blízko tomu domácímu, dochází v daleko větší míře k provokacím, které si ale fanoušci na obou stranách užívají a ještě se spíš o takové pošťuchování než o pokusy vyvolání opravdového konfliktu.
Neapol nakonec vítězí, ale děkovačka mi na italské poměry přijde poměrně slabá a krátká. Lidi se za stadionu vypaří celkem rychle a u stanice metra nejblíž ke stadionu se tvoří fronty, protože policie do metra pouští pouze omezený počet lidí, aby metro nezkolabovalo. Tak radši volím opět autobusovou dopravu a opět se vezu jen za svojí příjemnou společnost, nikoli za platnou jízdenku :-)
