Jelikož je to už mnohem déle než půl roku od posledního článku a dotazy typu "Píšeš ještě pořád ten svůj blog" se stupňují, slušilo by se (a taky mi to upřímně dost chybělo!) tu zase jednou ukázat a něco s vámi sdílet. 

Už v květnu po prvních státnicích (a druhé mě mimochodem čekají v září, držte palce), jsem věděla, že v létě chci zase zpátky do Valencie, kde jsem strávila rok na Erasmu (všechny články z mého pobytu najdete tady), a kde jsem v podstatě našla druhý domov. Někdy už si říkám, že moji kamarádi musí být otráveni, když pořád dokola omílám, co jsem zažila ve Valencii, jak tam žijou a proč to tam tak miluju. A tak jsem se pro svoje, i pro jejich, duševní zdraví, rozhodla tam na pár dní odjet (a přestat je chvilku prudit) a načerpat zase nové zážitky. A povedlo se. Tolik zážitků, co jsem stihla za 14 dní, tady často nezažiju za celé měsíce, což je samozřejmě taky trochu moje chyba, protože často se radši rozhodnu pro plán B - zůstat doma u Netflixu, než jezdit někde po výletech (#shameonme).

Abychom se toho otravného zbavili hned na začátku: co Španělsko a COVID? Když to přeženu, ani jsem moc nepoznala, že ještě nějaký COVID je. Je potřeba říct, že každá provincie má svoje vlastní opatření, ale třeba ve Valencii se už ani nemuseli nosit roušky na veřejnosti, přestože tohle opatření trvalo ve Španělsku hodně dlouho a překvapivě ho většina lidí dodržovala. Jelikož v průběhu mého pobytu začala čísla zase poměrně rychle stoupat (jsem to skvěle vychytala), byl znova stanoven zákaz nočního vycházení (od 1 v noci) a zákaz prodeje alkoholických nápojů (od 8 od večera). Do letadla cestou tam (letěla jsem z Vídně) jsem potřebovala jenom vyplněný španělský formulář (můj PCR test vůbec nikoho nezajímal) a zpátky jsem měla připravený antigenní test (sehnala jsem ve Španělsku za 20 euro), který ve Vídni opět nikoho nezajímal, protože když viděli, že mám českou občanku, rovnou mě pouštěli, ať jdu dál. Tolik asi k celé té komedii a sakra zajímavému businessu s testy na COVID. Nic z toho mi ale těhlech 14 dní nemohlo pokazit.

Když jsem vybírala fotky do tohohle článku, uvědomila jsem, si že těch reprezentativních fotek, co bych vůbec na internet mohla dát (takže ne těch opilých selfíček, která ráno musíte mazat z instastory), je fakt strašně málo. A to se mi stalo asi poprvé, že by na jeden cestovatelský článek bylo méně než 20 fotek. Nemá cenu ani přemýšlet nad tím, proč to tak je - chtělo jsem si to užít na místě, žít přítomným okamžikem a držet se od displeje telefonu co nejdál, protože toho si dost užiju tady doma. A povedlo se.

Do Valencie jsem se teda vydala na 14 dní a hlavním bodem programu bylo se opět vidět s mými spolubydlícími (a nejlepšími kamarádky!) z doby karantény - s Chiarou a Jurgitou (#erasmusreunion). Jurgita ve Valencii žije na stálo, a tak jsme si s Chiarou pronajali pokoj přes airbnb na strategickém místě a mohlo se jet! Na Valencii miluju, mimo jiné, to, jak se všude dá dojít pěšky. Průměrně jsem tak každý den nachodila skoro 15 km (celkem za těch 14 dnů přesně 200 km), což je vzdálenost, kterou mám v Praze tak za trojnásobný čas. Když jste líní chodit pěšky, můžete si pronajmout městská kola Valenbici, ale já prostě miluju ztrácet se v těch malýchuličkách v lepších i horších částech Valencie, pozorovat lidi v kavárnách hrající kostky, užívat si pohled na palmy a nasávat vůni moře. 

Hlavním cílem bylo navštívit všechna moje oblíbená místa (seznam míst, která ve Valencii nevynechat, najdete dole) a užít si čas s kamarády z Erasmu, kteří se do Valencie také pořád vrací, nebo tam už natrvalo bydlí. Potkala jsem ale taky při tradičních botellonech (neboli prostě pití na ulici/v parku/na pláži ve velkých skupinách lidí, které akorát nese tenhle fancy název, takže si člověk nepřipadá špatně, když druhý den rodičům popisuje, co večer dělal) spoustu nových lidí a našla zase další super lidi, kvůli kterým se do Valencie budu ráda vracet. Btw, botellony zakázali asi týden potom, co jsem přijela kvůli COVIDU, takže pak jsme museli pít na bytech a to už tak fancy neznělo. Ale aby to nevypadalo, že jsem tam jela jenom pít (což mi všichni říkali, když viděli, že jsem přijela stejně bílá, jako jsem odjížděla)...

Měli jsme i jiný program! Zrovna byla celý červenec ve Valencii pouť, takže jsem si po dlouhé době dala vatu a vyfotily jsme s Jurgitou pár fotek. Jeden večer jsme si udělaly čistě holčičí a vyrazily jsme do poměrně fancy baru Barceló s nádherným výhledem na Ciutat de les Arts i les Ciències (když pomineme, že jsem si na sebe vzala bílé šaty a hned ve vchodu srazila číšníka s piña coladama, šaty si pak myla a sušila na záchodě, tak to byl velmi povedený holčičí večer, kde jsme rozebraly snad všechno - a všechny, samozřejmě). 

No a asi moje nejoblíbenější aktivita bylo posezení v parku Turia, buď se cervezou nebo s džusem (záleželo na tom, jak moc velkou kocovinu jsme měli). Nesmím ale ani vynechat  (ne)obyčejné večery, kdy jsme jen tak seděli na střeše (ve Valencii mají snad všechny bytovky přístupnou střechu, odkud je většinou super výhled na město), zápalili si svíčky (ale jenom na fotku, protože dost foukalo) a koukali na Netflixu na Sex/Life, což je mimochodem fakt super seriál, nebo na všechny možné filmy. Jeden večer se nám dokonce poštěstil fakt hezký výhled na hvězdy, takže to byla i celkem romantika.

A co byste teda neměli vynechat vy, až pojedete do Valencie?

1. ochutnat tinto de verano v 100 Montaditos
2. dát si poke bowl v BackYard
3. zajít na tapas do La Blasca
4. udělat si piknik v paku Turia
5. projít si "graffiti čtvrť" El Carmen
6. navštívit náměstí Plaza de la Virgen
7. projet se na Valenbici po Puente de las flores
8. zajít do krásného knihkupectví La Casa del Libro
9. dát si drink v rooftop baru Barceló s krásným výhledem
10. navštívit bar L'Umbracle (to jsem jediné bohužel nezvládla, protože byl zavřený - výborný důvod, proč se vrátit)

Miłość, miłość w Zakopanem...

Pardon, jestli vám to teď pár dní bude hrát v hlavě, ale to je tak geniální písnička, že jsem se o ní s vámi musela podělit. Tím spíš, jestli jste tenhle článek našli z důvodu, že se Zakopane chystáte navštívit, protože potom tuhle písničku znát musíte.

V červenci skončilo moje Erasmus dobrodružství a já doufala, že to není naposled, co tyhle lidi vidím. A nebylo. Hned v srpnu mě v Praze navštívili moji spolubydlící z Valencie a v září jsem se rozhodla já vydat na sever navštívit svoje kamarádky z Polska. No a teď jsem momentálně zpátky ve Valencii - ale o tom zase příště. Tohle je mimochodem jedna z nejlepších věcí na Erasmu - uděláte si kamarády po celém světě :) 

A tak jeden deštivý pátek, kdy nám zrovna (překvapivě už ne aktuální) ministr zdravotnictví doporučuje zůstat doma, beru svůj malý cestovní kufr a na hlavním nádraží nasedám směr Ostrava, Katowice a cílová destinace Zakopane. Ve vlaku stihnu přečíst nádhernou knížku Gump - pes, který naučil lidi žít (více o ní tady) a po 12 hodinách dorážím autobusem do malého horského městečka Zakopane, které mi svým vzhledem připomíná německé a rakouské vesničky v horách. První večer se samozřejmě neobejde bez vína a dohnání všech novinek od doby, kdy nás korona rozdělila.

V sobotu to nejdřív vypadá, že počasí bude nic moc, a tak vyrážíme do aquaparku s termálními prameny - Chochołowskie termy. Venku se nakonec udělá nádherně, a tak kromě spa trávíme většinu času ve venkovních termálech. Cestou zpátky se stavujeme na oběd a zbytek dne trávíme procházkou po Zakopanem, kterou zakončujeme drinkem ve střešním baru v centru, kde máme přímý výhled na západ slunce. 

V neděli už nás čekal výšlap kousek od Zakopane - naším cílem bylo dostat se přes Rusinowu Polanu do Gęsia Szyja a potom přes Psia Trawka zpátky. Hned po půl hodině výšlapu jsme ale narazily na kostel a jelikož byla neděle, rozhodly se holky, že mě jako zapřísáhlou ateistku vezmou na mši - s tím, že to bude tak půl hoďka. No, nakonec to trvalo přes hodinu, v kostele byla zima a zjistila jsem, že polské drogy jsou polské cesty. Užitečná lekce. Nicméně jsme si zadarmo mohly dát teplý čaj a co je zadarmo, na to Češi slyší, takže nakonec vlastně všechno v pořádku. Procházkou nám pohodovou chůzí a s častými přestávky zabrala asi půl dne a obtížností bych ji hodnotila tak 2/5 - s kočárkem bych tam nešla, ale s dětmi se to dá v pohodě zvládnout (paradoxně jsem většinou potkávala zadýchané rodiče a jejich děti čekající nahoře na kopci).

No a tímhle výletem můj víkend v Polsku skončil a v pondělí jsem se vydala na další 12 hodinovou cestu směrem Praha. Pokud jste o Zakopanem nikdy neslyšeli, tak si to určitě vygooglete, doporučuji tuhle destinaci všema deseti, protože:

• příroda, příroda, příroda!
• je to daleko levnější než Alpy 
• autem to není ani tak dlouhá cesta
• když nebude počasí na hory, vždycky můžete skončit v termálech

Původně jsem k tomuhle článku měla sepsaný úplně jiný úvod. Lehce negativní, otrávený a rozhodně ne motivující. Během jednoho dne se mi ale kompletně změnil život a já teď sedím na balkoně u španělského pobřeží a mám nejlepší výhled na rozbouřené moře. A víte, co stačilo? Rozhodnout se a najít skupinku stejně bláznivých holek, ať už jsou odkudkoli. Ale o tom zase v příštím článku (jestli se zas nebudu odhodlávat půl roku k jeho sepsání).

Teď už ale k tomu, co vás asi zajímá víc. Knížky. Na tenhle rok jsem si dala ve čtenářské výzvě od Goodreads za cíl přečíst 25 knížek. Momentálně jich mám 22, z čehož 4 jsem si poslechla jako audioknihu. Určitě se tedy můžete těšit ještě na další článek, kde budu psát o všech přečtených knihách za uplynulý rok.

1) Tamařino souhvězdí - Anna Musilová

Oproti ostatním článkům to dneska vezmu popořadě, jak jsem knížky četla a ne podle oblíbenosti. Jinak by tahle knížka totiž bohužel byla na opačném konci. Hodně mě na tenhle titul nalákal instagram a fakt, že  autorka je mladší jak já a už má venku druhou knížku. Zajímalo mě, jestli má takhle mladý autor vůbec co předat.

Začneme tím pozitivním. Knížka se zabývá LGBTQ tématikou a autorka tam myslím velmi dobře vykresluje, jak těžké to mladí lidé v dnešní době mají, i když třeba žijí v demokratické společnosti jakou je Česká Republika. Ukazuje tam, že nejhorší je vlastně nepřijetí ve vlastní rodině. Vedlejším tématem bylo mimo jiné studium vysoké školy, kdy Liv, hlavní postava, studuje školu, kterou ji vybrali její rodiče, i když její srdce touží úplně po něčem jiném.

Největším problémem pro mě byl děj, který v knize téměř nebyl a knížka tak neměla žádný spád a několikrát jsem ji musela odložit. Popisy byly sice psané krásnou češtinou, ale např. do charakterů postav jsem se vůbec nedokázala vžít, snad kromě nejlepší kamarádky hlavní hrdinky Johany. Postava Tamary, která měla představovat hlavní objekt knížky, zůstává stejně jako pro Liv, tak i pro čtenáře velmi tajemná a neprozkoumaná.

2) Losos v kaluži - Markéta Lukášková (audiokniha)

Po Pandě je Losos druhá knížka, kterou jsem od téhle autorky přečetla, a i když pro mě byla Panda o chlup lepší (hlavně protože byla spojená s historickými událostmi), i Losos se mi moc líbil. Vykresluje poměrně netradiční téma o tom, jak vypadá život po smrti a představuje tam celý systém života v nebi, který je mnohdy velmi těžký, ale zároveň určitě lepší, než si ho mnoho z nás představuje. 

Knížka vypráví o babičce a vnučce, které k sobě mají po celý život velmi blízko a ukazuje, jak těžké je odloučení od někoho, kdo nám byl celý život oporou. Prolínají se tam tedy dvě dějové linie, kdy babička i po smrti svoji vnučka hlídá a snaží se udělat její život lepším.

3) V Caracasu bude nejspíš stále tma - Karina Sainz Borgo

To, co se momentálně děje ve Venezuele, si tady z Evropy dokážeme jen sotva představit. Tahle knížka vám k tomu ale určitě může pomoci. Je vyprávěna pohledem mladé ženy, které zemře matka, a je tak přinucena ženským komandem, které pod záštitou státu terorizuje obyvatelky Venezuely, opustit svůj byt, protože pro jednu osobu je až příliš velký. Situace ve Venezuele je šílená - lidé se bojí chodit na ulici, chybí základní životní potřeby. Adelaida ale dostane příležitost, jak se z tohohle pekla dostat, i když to bude velmi riskantní. Knížku jsem přečetla asi během dvou dnů, skoro se nešlo odtrhnout. 

4) Vrány - Petra Soukupová

V pořadí druhá knížka, na kterou mě nalákal především instagram. Baví mě číst a podporovat české autorky a že je těch dobrých a kvalitních poslední dobou čím dál víc. Knížka Vrány je kraťoučká a možná je i škoda, že autorka nešla víc do hloubky v popisu postav a příčin jejich chování, kde některé postavy byly zlé a zákeřné a já si vůbec nedokázala vysvětlit proč. Příběh je to ale hodně nevšední, popisuje těžké období dospívání v nefunkční rodině, soupeření mezi sourozenci, kdy jeden z nich je viditelně preferovaný a taky selhání okolí, které dospívající Báře nedokázalo nějak pomoct, i když by si i slepý všimnul, že prochází těžkým obdobím. Pěkně napsané, těžké téma, jen mi tam trochu chybělo, jak se po Báry konečném rozhodnutí cítil zbytek rodiny.

5) Prokurátor, Komisař, Podezřelý (1. série) - Paulina Świst

Celá tahle série od polské autorky mě naprosto pohltila. Je to přesně to odpočinkové čtení, které vás jen tak nepustí a vy tak knížku přečtete během pár dnů. Napínavé, akční, děj se pořád posouvá rychlým tempem dopředu. Pokud jste tedy milovníky dlouhých popisů, asi to pro vás nebude to pravé ořechové. Nechybí samozřejmě romantická zápletka, erotické scény a ještě navíc je to celé zasazené do právního prostředí, takže se dozvíte, jak právní systém funguje v Polsku. Některé postavy si vyloženě zamilujete a díky skvělému popisu osobnosti postav, který je většinou veden pomocí dialogu, si budete připadat skoro jako součást knížky.

6) Jak jsme v Teheránu četly Lolitu - Azar Nafísíová

Tuhle knížku jsem dost dlouhou dobu nemohla nikde sehnat, až mi ji nakonec půjčila moje kamarádka Terka. Jedná se o příběh složený na základě deníkových zápisků vysokoškolské profesorky v Teheránu, která zpětně popisuje nejen to, jak si svými oblíbenými studentkami založily knižní klub, kde kromě knížek řešily i své životní problémy, ale taky se vrací k velké části historie Íránu, vzpomíná na revoluci a jaké to bylo, když jim bylo ze dne na den nařízeno, aby se zakrývaly. Díky téhle knížce jsem si na seznam přidala Velkého Gatsbyho a další díla, která jsou v knize poměrně do hloubky rozebírána.

7) Prolhaný život dospělých - Elena Ferrante

Upřímně jsem čekala, jaká tahle nová knížky od Ferrante bude. Musím upřímně říct, že z předešlých knížek (hlavně Temná dcera), které sice měly většinou nevšední příběh, jsem měla spíš než radost deprese a jejich čtení vždycky dostalo mou náladu na samé dno. Ani Prolhaný život dospělých není veselé čtení, ale tentokrát mi to vůbec nebylo na překážku a příběh mě od samého počátku dostal díky složitosti rodinných vztahů, problematickému období dospívání spojenému s prvními sexuálními zkušenostmi a změně priorit. Dobře ukazuje, jak se dítěti rozpadá největší jistota, když se rodiče rozvedou a jak pro něj celá tahle situace může být stresující. Postava tety Vittorie, která představuje chudou část Neapole, kterou hlavní hrdinka do té doby nepoznala, je sice postavou zápornou, ale její vykreslení je v knize naprosto bezchybné.

8) Gump - pes, který naučil lidi žít - Filip Rožek

Nejkrásnější jednohubka, co jsem za poslední dobu četla. Upozorňuji, že nejsem žádný dog lover, ale po tomhle bych se snad jedním i mohla stát. Poslední knížka, která mě rozbrečela, dojala a rozlítostnila. I přes je to krásné čtení a myslím, že autor dobře vystihnul psí život závislý na lidské lásce a psí smýšlení, jehož hlavní prioritou je loajalita k člověku.

Na závěr vás chci ještě upozornit na jednu akci, kterou si připravil e-shop Knihy Dobrovský, kde od 9. 11. do 11. 11. probíhají obrovské slevy v rámci akce Black Friday. E-shop stále normálně funguje a kromě knížek tam můžete najít i třeba deskové hry, které se teď na období lockdownu určitě budou hodit.