Psát články na pokračování má svoji nevýhodu - než se k tomu člověk dokope, pozapomene určité detaily a musí si často osvěžovat paměť fotkami (některé ty spisovné výrazy mi vůbec nejdou přes pusu - proč sakra ne fotkama, když to zní daleko přirozenějc - ehm, přirozeněji). Jediné štěstí je, že fotím pomalu každý koš, který cestou potkám, takže to připomínání je pak vlastně hračka. 

A kde že jsme to skončili? Druhý večer v Paříži jsme (jako vlastně každý následující večer) propili na Montmartru. Někdo by si řekl, že je to škoda, že jsme neprozkoumali i jiná místa, ale já tam z toho byla tak nadšená, že mě to ani takhle zpětně nemrzí. Navíc to bylo nejblíž a po flašce vína a pár pivech se Vám zrovna nechce ztrácet v ulicích Paříže, kde to vůbec neznáte.

Možná těch piv mohlo být i míň, protože třetí den byl asi nejnáročnější ze všech a poprvé jsme nedodrželi naše předsevzetí a zavítali do Pařížského metra, čehož jsme posléze litovali, protože po návštěvě různých evropských měst, začínám opravdu oceňovat naše (většinou) poloprázdné pražské metro, kde je příjemný chládek. 

Cílem dne byla Eifellovka. Situace pro nás, jako pro turisty, totiž už začínala být podezřelá. Třetí den v Paříži a ještě jsme neviděli tu slavnou věž - ani z dálky. První zastávka byla naplánovaná u Opery, což je typická turistická památka - hezká budova z venku, hezká zevnitř, ale nic co by Vás přehnaně nadchlo nebo zaujmulo - snad jen to, že je to jedna z mála památek, kam nemají občané EU do 25 vstup zdarma. Vyfotili jsme se tedy a pokračovali k obchodnímu centru Printemps, z jehož střechy je výhled na celou Paříž a hlavně na Eifellovku. Jediná nevýhoda snad je, že je balkon součástí bistra, takže když se tam jdete jenom vyfotit, nepřipadáte si úplně nejlíp :D

Překvapivě se i Milda na nějakých fotkách směje :D

Když člověk brzo vstává, brzo mu taky vyhládne. Takže už kolem 12 jsme začali shánět nějakou restauraci, kde bysme si mohli dát nějakou dobrou pizzu. Jelikož jsme byli v centru, neočekávali jsme nic levného. Nakonec jsme si dali každý pizzu asi za 400 Kč a Milda teď s oblibou říká, že to byla nejdražší pizza v jeho životě, což je zatím asi pravda :D Využila jsem chvíle, že Milda načerpal síly a došli jsme pěšky až k Vítěžnýmu oblouku. Cestou jsme si prošli celé Champs-Elysées, kde mimochodem asi největší obchod Levi's, co jsem viděla. Jelikož jsme ještě neprozkoumali žádnou památku zevnitř (a to hlavně kvůli nekonečným frontám asijských turistů) a veděli jsme, že na Eifellovku se nám nechce (protože co by to byl za výhled na Paříž bez Eifellovky?), rozhodli jsme si vylézt nahoru na Vítězný oblouk. Kombinace vedra, milionu schodů a davů turistů nebyla nejlepší, ale i tak to stálo za to. Ve frontě na čekání na lístky jsme si ještě přečetli různé zajímavosti, abysme byli o něco chytřejší, takže teď třeba víme, že každý závod Tour de France končí právě u Vítězného oblouku.

Na pokraji sil jsme ještě z Vítězného oblouku došli k Eifellovce, kde nás otrávili bezpečnostní opatření, obklíčená Eifellovka, nemožnost se pořádně někam pohnout, takže výlet k Eifellovce bylo asi největší zklamání a otrávilo nás na tolik, že jsme zpátky na Montmartre jeli metrem (zde jsem trochu pohořela ve svém předsevzetí "chovat se za každé situace jako správná Pařížanka", ale čeho je moc,...:D). Jo a s klasickou fotkou naproti Eifellovce byl taky problém - většina částí byla uzavřena, takže se tam asi na dvou metrech střídalo jedno svatební focení za druhým, takže jsem zažila asi rekordní čas na jednu fotku a Milda by prý tenhle čas ocenil i příště.


Večer jsme zakončili znovu na Sacre Coeur, ale tentokrát jen zlehka, protože už jsme měli za těch pár dnů v nohách 60 km a ještě jsme měli nějaké plány na poslední celý den.

V neděli jsme si celkem přispali a řekli si, že se tentokrát nebudeme nikam hnát, ale jenom si tak užívat atmosféru. Program jsme sice měli, ale nakonec jsme něco vypustili a strávili ještě nějaký čas v Lucemburských zahradách, kde se opravdu nádherně odpočívá.

Pokud budete chtít v Paříži na trhy, tak Vám doporučuji ty před Náměstí Bastilly. Mají úžasnou atmosféru a jelikož nejsou ani příliš v centru, je vidět, že tam opravdu chodí místní. Každý se na Vás usmívá, prozpěvuje si a lidi chodí okolo, ochutnávají a jen tak náhodně se zakecávají s ostatními. Prostě pohádka, vůbec se mi odtamtud nechtělo pryč. O pár metrů dál ale už čelím realitě - bez toho, aniž bych viděla památník u Bataclanu a u redakce Charlie Hebdo jsem odjet nechtěla. A místo a památník působí přesně tak, jaký byl vlastně celý útok - nenápadná vzpomínka na úplně zbytečně promrhané životy. Domů jsem si koupila na památku jedno vydání a jsem ráda, že i přes tuhle hrůzu, tyhle noviny dál pokračují ve svých karikaturách!






Posledním místem na programu je nakonec Pantheon, který se podle mého názoru vůbec do Paříže nehodí - představuji si ho spíš v Berlíně, kam se tyhle mohutné a respekt budící budovy hodí více. Nezdržujeme se dlouho, protože chceme zbytek odpoledne strávit v již zmíněných Lucemburských zahradách, o jejižch atmosféře jsem psala v prvním článku :)


A tradičním večerem nahoře na kopci jsme náš výlet zakončili!:)



Líbil se Vám článek a máte rádi tyhle cestovatelské deníčky, nebo byste třeba upřednostnili míň textu a víc nějakých tipů?:)