Zápisky z Erasmu: Zkoušky, stěhování a první plážové dny

Roztrhaný džínový šortky, volejbal na pláži a pivo na zahrádce, tak přesně takhle jsme tady ve Valencii přivítali únor. Sama jsem tomu nemohla uvěřit, když jsme si s holkami oblékaly pod šortky plavky a chystaly se ozkoušet si teplotu moře (jo, byla studená, ale kvůli instastories jsme to samozřejmě na chvilku zvládly). Když jsem se chystala na Erasmus do Španělska, věděla jsem, že se tam ohřeju o dost dříve než u nás, ale že to bude už na začátku února, to jsem netušila ani v nejnaivnějších myšlenkách. A to jsem tu už v únoru vlastně dávno neměla být. Jenže...


Je asi půlka října, venku pořád nádherné počasí na koupání v moři a já sedím v kavárně, kde si na papír zapisuji plusy a mínusy prodloužení Erasmu na celý rok. Nikdy v životě jsem asi nad žádnou příležitostí takhle neváhala. Když jsem si podávala přihlášku, byla jsem rozhodnutá, že víc jak pět měsíců to mimo domov nevydržím. Jenže tuhle rozhodnost jsem ztratila už po pár dnech tady ve Valencii a začala uvažovat o prodloužení. Jediné, ale zároveň dost rozhodující, mínus bylo, že se mi bude stýskat. Pak taky menší, ne tolik důležité, že si prodloužím školu o další rok. Nakonec jsem si řekla, že se vlastně zase tolik do práce nehrnu, takže nebyl důvod tu nezůstat, nezlepšit se v angličtině/španělštině, nepoznat nové lidi a neužít si další skvělé zážitky. Tak jo. Jeden telefonát do školy do Prahy a bylo rozhodnuto. Jupí, teď mě čeká spousta měsíců zábavy a nových zážitků. Jenže...

Oblíkám si baníkovskou mikinu, co jsem dostala k Vánocům (ode mě pro mě), na to kabát, beru si malou sportovní tašku a výtahem sjíždím dolů. U baráku už na mě čeká mamka a veze mě na letiště. Tyhle tři týdny utekly tak děsně rychle a mně se vůbec nechce zpátky.  Bylo to plné zážitků, spousty skvělých setkání a hlavně pohodového času s rodinou. Chci tu zůstat. S Mildou, doma, v posteli, blízko své rodiny. Přemůžu veškerou lítost a za pár hodin odemykám byt na Calle Rubén Darío, kde už zbyli jenom dva moji spolubydlící, protože holky z Nizozemska skončily školu a stáž už před Vánocemi, a tak se v lednu do Valencie nevrátily.  Nemůžu spát, je mi smutno, chci domů. Odpočítávám dny, kdy budu zase stát na letišti a vracet se do Prahy a říkám si, že je to ještě hrozně dlouhá doba. Jenže...

Leden utekl asi tak rychle jako letní dovolená. Přestože mi zkouškový normálně vůbec neutíká a já se modlím za každý uplynulý den, tady to šlo tak nějak rychle. Na zkoušku jsem se učila průměrně tak 3 - 5 dní, v kavárnách, občas venku, a když zrovna nebyla nějaká fiesta a knihovna byla otevřená, tak i tak. Z ničeho jsem se úplně nestresovala (až na jeden předmět ve španělštině) a skoro ze všeho měla nakonec relativně dobrý pocit. Což se u mě normálně nestává. Naopak. Pořád sice čekám na jeden výsledek (už to budou brzo dva měsíce), ale všechno ostatní mám úspěšně splněné a teď mě čeká pořádný odpočinek. Jenže...

Žádný reálný odpočinek nenastal, protože konec zkouškového a nový semestr oddělují jen dva dny - sobota a neděle. Nestačila jsem teda ani rozdýchat poslední zkoušku a už jsem zase stála v tom oranžovém kampusu plném zmatených nově přijíždějících Erasmus studentů, hledala svoje nové třídy a poznávala nové tváře profesorů. Tak jsem si říkala, že tenhle týden nějak vydržím, obejdu co nejvíc předmětů, abych zjistila, na který má cenu chodit a víkend si udělám odpočinkový. Jenže...
"Je to asi jen deset minut pěšky, to zvládneme i bez taxíku," sděluji svému spolubydlícímu, který se ochotně nabídl mi pomoci (protože ještě netušil, co ho čeká), a který už další den bude můj bývalý spolubydlící. Přichází den stěhování. Můj původní byt (a o minulosti jen dobře) byla naprostá katastrofa - nic pořádně nefungovalo, ke konci netekla ani teplá voda, žádný obývák ani balkon a všude šílený bordel, který už jsem poslední měsíc odmítala pořád dokola uklízet. Přestěhovat se do lepšího a užít si trochu pohodlí bylo jedno z nejlepších rozhodnutí. Trochu horší rozhodnutí bylo stěhovat všechno pěšky. Z deseti minut se nám to protáhlo na ne úplně příjemnou půl hodinovou procházku a já jsem tak nějak tušila, že mi na obličeji žádný make up určitě nezbyl (venku bylo totiž asi 25 stupňů). Moje věci se nějakým zázračným kouzlem rozrostly asi tak o 50% a já nemám ani potuchy, jak to všechno povezu zpátky. Kde koupila Hermiona tu kabelku? Naštěstí se udělalo tak krásně, že budu (snad) moct všechny svetry dát svým návštěvám a domů si povezu jenom šatečky, šortky a plavky (a pak taky ty hory knih, co jsem si tu buď pořídila, nebo mi je někdo dovezl z Čech). Počasí se ale rychle vrátilo tak o deset stupňů zpátky a já tak poslední sobotu strávila kompletně celou doma otrávená, že se nemůžu jít v únoru opalovat na pláž. Večer jsem měla takový ten špatný pocit, že jsem za celý den neudělala nic produktivního a začínala jsem kvůli tomu upadat do lehké deprese. Jenže...
Ráno mě sice neprobudily sluneční paprsky, jak by se sem hezky hodilo napsat, ale když jsem se vykopala z šedi svého pokoje, kde mám okna do vnitrobloku, a došla do kuchyně, tak se mi těch vytoužených paprsků přece jen dostalo a já si mohla užít první snídani venku na balkoně. Zároveň jsem před sebou měla asi nejvíc produktivní a nejvíc užitý den celého dosavadního roku (prostě život jak na horské dráze, doslova). Po snídani jsem konečně dočetla Cilčinu cestu, chvíli si zapisovala do diáře a rozplánovala si následující týden. Dokonce jsem se vrhla na nějaké čtení do školy, protože začátek nového semestru vždycky probudí mé pečlivé a ambiciózní já, které má ale bohužel tendenci zase rychle usnout a vzbudit se až na začátek následujícího semestru, takže po zbytek roku se ho snažím udržovat aspoň v polospánku. Kolem poledne se vydávám na burzu, kde mám v plánu si koupit nějakou jednoduchou španělskou knížku, ale bohužel nacházím jenom samou Isabel Allende, Agathu Christie nebo Gabriela Garciu Marqueze. Potom už máme sraz s Aniou a vydáváme se do centra okouknout nějaká místa, která mají v neděli vstup zadarmo. Bohužel zapomínáme, že jsme ve Španělsku, takže všechna místa nejpozději ve dvě zavírají, jsou v rekonstrukci a nebo mají prostě prázdniny. Naštěstí nás taková věc už dávno nemůže rozházet, a tak to bereme jako dobrou výmluvu a nacházíme nejbližší 100Montaditos, kde je v neděli všechno za euro, a objednávám si pivo a hranolky. Dáváme se do řeči se dvěma Venezuelkami a jejich syny, kteří sem přijeli studovat a já si znovu připomínám, co na tomhle španělském životě tak miluju. Bezprostřednost, možnost začít se bavit s kýmkoli, kdekoli a vůbec se necítit divně. Kéž by tahle mentalita a lidská přirozenost přišla jednou i k nám do Čech. Zpátky to bereme parkem Turia až k Ciudad de las Artes a odtamtud domů na kole. Večer se ještě na chvíli potkávám se svým bývalým spolubydlícím, doma si uvařím večeři a uklidím koupelnu a kuchyň. Na konci dne zjišťuji, že mám nachozeno přes 18 000 kroků a tak nabývám i dobrého pocitu, že jsem udělala něco pro své tělo. Myslím, že víc produktivní už jsem snad ani být nemohla. 











You Might Also Like

3 comments

  1. Jak já ti ten erasmus momentálně závidím! To pivo na zahrádce a sluníčko, úplně je vidět, jak tě vše nabíjí energií - nádherné fotky! :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, neskutečně mě to nabíjí, to máš pravdu. Mockrát děkuji :)

      Vymazat
  2. Myslím, že si spravila dobre, keď si si tento zážitok predĺžila. :) Pracovať môžeš celý zvyšok života, ale Erazmus sa už nemusí opakovať, tak si to užívaj aj za nás všetkých. :)

    Sabi z blogu Beautiful savage

    OdpovědětVymazat

Těším se na všechny Vaše komentáře :)