V lednu jsem si jako jedno z předsevzetí dala, že chci za tenhle rok přečíst 20 knížek. Tohle jsem si předsevzala už ten rok předtím, ale tenkrát jsem skončila na 17. Když jsem v půlce listopadu dočítala 17., říkala jsem si, že to asi ani tentokrát nevyjde. A hele, ještě ani nejsou vánoce (které teda stejně strávím ponořená v úplně jiných knihách - hello exams, it's been a while, I've missed you) a já už mám na kontě 20 přečtených knížek. Přiznávám se, že tu 18. (Příběh skříně) jsem si vybrala hlavně kvůli její délce a tu poslední (V pasti lží) kvůli tomu, že jsem věděla, že thriller přečtu za pár dnů. No, ale na tom přece vůbec nezáleží, tak se pojďte podívat, jak se letos přečtěné knížky umístily v mé bookparádě (a vezmeme to od těch méně záživnějších, až po ty skvosty):

Pozor, může obsahovat spoiler!

20. Dívka, která četla v metru - nemůžu říct, že by tahle knížka byla nějaká hrůza, to vůbec ne. Kdyby jo, ani bych ji nedočetla. Spíš jsem od ní asi podle popisku očekávala něco trochu jiného, něco víc motivačního. I tak mě ale nakonec příběh zaujal a občas si na něj vzpomenu. Při čtení jsem se ale chvilkami musela nutit, abych to dočetla. 

19. Pěšky mezi buddhisty a komunisty - jak jsem se na tuhle knížku těšila, tak musím říct, že to nakonec bylo zklamání. Sem tam nějaké vtipné situace, ale vlastně to bylo pořád dokola to samé - přes den procházky, večer povídání si a přespání u neznámých lidí. Jiné jeho knížky jsem sice nečetla, ale zatím nějak nemám chuť se do nich pouštět. I když jsem z ní chvilkami byla nadšená a některé pasáže mě bavily, bohužel skončila až ke konci mého seznamu.

18. Šlehačková oblaka - další do sbírky knížek blogerek "jednou přečíst úplně stačí". Hezká norská pohádka, která Vás má pravděpodobně namotivovat a povzbudit k tomu, že i když se Vám teď nedaří, stačí si jít pořád za svým cílem a jednou se to povede. To na mě nějak vůbec nefungovalo. Naopak musím vyzdvihnout autorčino psaní, protože její čeština je opravdu krásná a čte se to úplně samo. Krásně dokáže popsat krajinu a díky ní už nevidím Norsko jen jako studenou rybářskou zemi, ale umím si představit teplo rodinného krbu a pohodičku na terase při sledování fjordů.

17. Dívka ve vlaku - dopředu říkám, že knížka je asi tak 100x lepší jak film, takže pokud jste ještě neviděli/nečetli, rovnou si zajděte radši pro knížku. Přečetla jsem ji téměř jedním dechem (protože ono to s psychologickými thrillery ani jinak nejde) a celkově musím říct, že příběh nebyl špatný. Trochu přehnaný se mi zdál akorát konec. Výborně je v knížce ale popsáno, kam až člověka může zavést závislost na alkoholu.

16. V pasti lží - druhý a poslední psychologický thriller. Důvod, proč jsou až v druhé části seznamu je ten, že ke knížce už se nikdy později nevrátím a většinou si z ní ani nic neodnesu. I přesto, že jsem se v půlce téhle knížky musela hodně nutit, abych četla dál a absolutně mě rozčilovala hlavní hrdinka, která se ze všeho hroutila a nedokázala se vzchopit, tak řadím tuhle knížku před Dívku ve vlaku. Je to hlavně proto, že jsem do poslední chvíle neuhodla, kdo je vrah. To, že hlavní hrdinka není blázen, jsem ale tušila a i jsem si správně tipla, kdo za tím stojí. Opět přečteno za pár dní, poslední třetina má hodně rychlý spád.

14. Žaloba - každodenní příběhy obyčejných lidí ze Severní Koreji, které byly propašovány přes hranice, aby mohly být vydány (mimochodem to, jak se odtamtud dostaly, je jedna z nejzajímavějších částí knihy). Některé příběhy mě zaujaly více, některé méně, všechny ale popisují jedno - i když se Vám na režimu něco nelíbí, nesmíte na sobě dát nic znát. Taky je tu hodně poukazováno na to, že pokud se někdo z Vaší rodiny proti režimu provinil (a mohl to být i ten nejvzdálenější příbuzný), jste automaticky považováni za nepřítele režimu taky. Od knížky jsem měla hodně velké očekávání, které ale nebylo úplně naplněno. I přesto bych ji všem doporučila, k některým příběhům se občas vracím znovu. 

13. Partner - moje první (a určitě ne poslední) kniha od Johna Grishama. Vybrala jsem si ho na doporučení taťky, protože píše z advokátního prostředí. Tenhle příběh popisuje naprosto geniální zločin, kdy hlavní hrdina Patrick zmizí ze svého pohodlného života advokáta, ve kterém žil se svojí manželkou a dcerou, a s sebou si odnese spoustu milionů. Když ho potom chytí, nedokáží mu absolutně nic a ani nezjistí, kde peníze jsou. Jeho plán byl naprosto geniální a vychytaný do posledního detailu, nebo ne? I přesto, že je hlavní hrdina zločinec, budete ho milovat a všechny ty peníze mu budete přát. 

12. Jeptiška - úplně náhodou se mi v knihovně dostala tahle kniha pod ruku. Měli jsme ji v maturitním seznamu povinné četby a tak jsem si řekla, že proč ji nezkusit. Nakonec mi potvrdila jednu věc - knížky v tomhle seznamu jsou opravdu klasiky, co stojí za přečtení. Pokud tenhle příběh neznáte, je to o holce, co se dostane do kláštera, kde ale být nechce a snaží se právní cestou dostat na svobodu. Zjistí ale, že to bohužel není tak jednoduché. Diderot krásně popisuje chování jeptišek uvnitř kláštera - šikana horší než na vojně a boj o pozornost matky představené. Když se Zuzana za pomoci advokáta dostane do jiného kláštera, číhá na ní zase úplně jiný problém - zamiluje se do ní matka představená a to vyvolává žárlivost u ostatních jeptišek.

10. Opuštěná společnost - tuhle knížku bych jednoznačně zařadila do povinné četby. Krásně popisuje politiku (nejen) dnešní doby, spojuje ji s historickými fakty a vysvětluje různé principy fungování našeho státu a také různé politické nástroje jednotlivých předních osob české politické scény. I když není psána úplně z objektivního hlediska a hodně zastává názory TGM a Václava Havla, myslím, že může leckomu otevřít oči a pospojovat souvislosti, které třeba dříve neviděl.

9. Nebe nezná vyvolených - instagramem opěvovaná klasika. Kniha, co Vás donutí se zamyslet nad tím, jestli si dostatečně vážíte svého života. Popřemýšlíte si, co byste třeba dělali, kdyby Vám zbýval poslední rok života jako hlavní hrdince, která utekla z léčebny pro dlouhodobě nemocné ve Švýcarsku a vydala se do města módy a lásky - do Paříže. Jak se asi dívá na to, že ten, se kterým utekla, nerozvážně riskuje svůj život závoděním v autech? Přinutí ho, aby si víc vážil svého života, nebo už bude pozdě?

8. Jako zabít ptáčka - jednou jsem na tuhle knihu narazila v seznamu knih, které by si měl přečíst každý student práv a teď zpětně nemůžu nesouhlasit. Začátek se sice trochu táhne a autorka se hodně věnuje popisu dětských her, ale poslední dvě třetiny knihy to bohatě vynahrazují. Jak se děti dokáží smířit s tím, že jejich otec zastupuje černocha, který měl údajně znásilnit bílou holku, kvůli čemuž se na ně všichni dívají skrz prsty? Kniha popisuje Ameriku ve 30. letech 20. století, což bylo jedno z největších období "rozkvětu" rasismu. Příběh je popisován dcerou advokáta, osmiletou Čiperou, a o to víc je to celé geniálnější, protože je vidět, jak malé dítě zvládne docela dobře vnímat realitu každodenního života. Závěrečný popis hlavního líčení a jednotlivých výslechů je naprosto fascinující a musela jsem si ho přečíst dokonce dvakrát. 

7. Dnes v noci jsem ji viděl - od téhle knížky jsem z počátku nic nečekala, zaujalo mě jenom to, že se odehrává za 2. světové války ve Slovinsku, protože se přiznám, že jsem neměla absolutně ponětí, co se tam za války dělo. Vypráví příběh dvou mladých lidí, kteří patří k vysoké společnosti a jejich dilematem mezi pomocí partizanům a stýkání se s nacisty. Nechtějí přijít o svůj majetek, ale ani o svoji hrdost a národní identitu. Obzvlášť těžké to má Veronika, která je duší sice stále dítě, ale je to krásná mladá žena, což jí můžou mít někteří za zlé. Konec knížky mě absolutně dostal a do posledního slova jsem doufala v zázrak.

6. Tatér z Osvětimi - jeden z letošních hitů a já si myslím, že oprávněně. Je to o hodně jiná knížka než všechny, které jsem do teď o koncentračních táborech četla. Dodá člověku naději a víru. To bylo to, co se mi na ní ze začátku nezdálo, ale nakonec mě to ke knížce pasovalo. Tatér bylo výsadní postavení, a tak se v příběhu setkáváme s postavou, která vlastně netrpí tolik jako ostatní - má jistá privilegia, víc jídla, lepší podmínky ke spaní a dokonce možnost potkávat se svoji tajnou láskou. Poprvé jsem se tedy dozvěděla i o jiných věcech, co se v koncentrácích děly - třeba, že tam pracovali místní obyvatelé z nedaleké vesnice, že esesáci občas hráli proti vězňům fotbal, anebo že si některé ženy mohly nechat vlasy a vlastně to vůbec nebyla žádná výhra.

5. Slepá mapa - další knížka od Aleny Mornštajnové, která je opět více generační, má skvělý příběh a je přečtená za pár dní. Tentokrát se každá ze tří žen potýká s jiným problémem - tuberkulóza, obsazení pohraničí a důstojník StB. Knihu jsem přečetla jedním dechem a byla jsem z ní nadšená. Nemůžu ale říct, že by mi kniha něco dala, nebo že bych na něco z ní myslela. Jsou to ale příběhy, které si je potřeba připomínat a rozšířit zase mezi další generaci.

4. Panda v nesnázích - druhá knížka od Markéty Lukáškové, na kterou jsem se ale vrhla jako první. I tahle knížka je více generační a trochu mi stylem autorka připomíná Alenu Mornštajnovou, jen je o něco víc sarkastická a právě to se mi na ní tolik líbí! Dějové linie se prolínají a každou chvíli mě baví jiná. Jednou je to hlavní hrdinka Panda, v jejíchž zvláštních myšlenkách se často najdu a chvilkama s ní soucitím. Potom jsou to zase rodiče Pandy, kterým je už sice přes padesát, ale i tak zažívají poměrně italskou domácnost, doslova. Poslední dějová linie je z 50. let minulého století a její hrdinka je objekt diplomové práce Pandy, neboť pomáhala lidem dostat se přes hranice a sama se pak potýká s problémy s režimem. Sarkastické, lidské a živě popsané!

3. Hana - tahle kniha se na databázi knih dostala na 2. místo hned za Harryho Pottera a to zcela oprávněně. Nejdřív bych chtěla pochválit vizualici knihy, čímž si autorka určitě pomohla, protože všechno co je v dnešní době #instagramapproved, to má velký potenciál na úspěch. Kniha je opět více generační a opět popisuje více životních situací. Kdo je tetička Hana, která pořád nosí dlouhé rukávy, chodí v černé barvě a téměř nemluví? Je to jen podivínka, nebo se ji stalo něco, z čeho už se nikdy dostane? Nebo se to po všech těch letech dá ještě změnit? Nejhorší na knize je to, jak je skutečná, i přesto že se jedná o vymyšlený příběh. Čtivé, dynamické a skutečné, hodně skutečné. "Radili mi zapomenout, protože nechtěli slyšet to, co bych mohla vyprávět."

2. Dcera války - dlouho jsem přehazovala první a druhé místo a nakonec jsem se rozhodla dát tuhle knihu až na to druhé. Je to kvůli tomu, že jsem zatím plná dojmů, neboť jsem ji četla nedávno, a i když mě nedojala tolik jako právě vítěz mé ankety, byla mi svým způsobem bližší. Hlavní hrdinka Ana je holka, co ráda dělá klučičí věci a nerada nosí sukně. Navíc je knížka z prostředí Balkánu, což je místo, které mě fascinuje. Příběh je sice smyšlený, ale přesně tyhle věci se bohužel za války v Jugoslávii děly. Co byste dělali, kdyby Vás během jednoho dne oddělili od celé rodiny, nechali samotnou uprostřed lesa, daleko od domova a v prostředí zmítaném válkou? Kam byste šli? A co byste dělali o 10 let později, když byste si zvykli na život v úplně jiném státě, chtěli byste se vrátit domů a zjistit, kdo válku přežil?

1. Mengeleho děvče - kniha, co by měla být zařazena do povinné četby. Je to skutečný příběh z Osvětimi, který ukazuje ty největší hrůzy, které se tam děly. Autorka popisuje příběh tak barvitě, že vlastně asi ani nešlo nebrečet. Hned na začátku je hlavní hrdinka oddělena od své maminky a doufá, že to právě její maminka stojí na správné straně, na té, která nevede do plynu. Bohužel to tak není a ona zjišťuje, že díky tomu, že byla vybrána pro experimenty doktora Mengeleho, přežila. V táboře se pak potkává ještě s jednou svoji příbuznou, která se právě rozhodla vybrat si smrt místo života - její příběh je ten, který mi utkvěl v paměti asi nejvíc a nikdy na něj nezapomenu (dozvíte se, jaký je příběh bot na březích Dunaje před Parlamentem v Budapešti). Hlavní postava Viola nakonec válku přežije a i přes gynekologické pokusy, které na ní byly prováděny, dokáže otěhotnět a založit si rodinu. 

Tak to je všechno! Ta představa, že člověk zvládne přečíst za rok jenom 20 knížek (někdo samozřejmě víc, ale já je čtu poctivě celé, v každé volné chvilce a hlavně si je snažím i vychutnat, ne je jenom zhltnout) je hrozná, ještě když si prohlédnu svůj seznam knížek, které chci všechny stihnout přečíst. No prostě there is no time for bad book. Na příští rok sice challenge nenavyšuji, ale udělala jsem si různé kategorie a z každé bych chtěla zvládnout aspoň nějaké knížky (třeba knížky v angličtině nebo ve španělštině, klasika, fakta, ...). Co byla Vaše nejlepší knížka za rok 2018?

Knížky označené odkazem na stránku Albatros media jsou pořízeny ve spolupráci s tímto nakladatelstvím. Tímto bych jim chtěla poděkovat za celoroční spolupráci, díky které si sice asi budu muset pořídit novou knihovnu, ale to nevadí, protože jsem objevila tolik bezva knih, že to za to bezpochyby stojí :)