Blog by se měl psát hlavně pro radost

Chtěla bych se Vám s něčím svěřit. Od té doby, co víc než blogy je v módě instagram, jsem kvůli tomu občas dost nešťastná. Často si říkám, proč některé blogy mají tolik spoluprací, když se mi třeba jejich blog ani nelíbí, nebo mi přijde, že v podstatě neumí dát dohromady ani větu a jejich článek se pak skládá ze dvou vět a z tuny fotek, kde propagují takový a takový produkt, který možná ani nevyzkoušeli, ale je přece slušnost ho vychválit do nebes (ne, to teda není, ale to je zas na jiné povídání). To, že mě tohle porovnání absolutně zabíjí, jsem věděla už od začátku, ale někdy to na mě prostě přijde a nemůžu si pomoc. Proč má tolik liků u fotky, když je nekvalitně vyfocená? Proč je zvaná na eventy prestižních firem, když o tom pak ani nedokáže pořádně napsat? Proč, proč, proč, ...

Vždycky, když začnu mít takové myšlenky, tak bych si nejradši nafackovala. Musím si vždycky vzpomenout, že jsem blog začala psát kvůli své lásce k psaní (a teď už i k focení) a ne proto, abych dostávala zdarma věci, které se mi potom budou stejně válet na dně šuplíku. Někde hluboko uvnitř to vím, ale na druhou stranu taky vím, že občas potřebuji nějaké uznání, nějaký impuls, který mě v blogování požene dál a dá mi tu chuť, abych přemýšlela nad novými články a nápady, které bych tu mohla realizovat. Protože já tohle všechno dělám hrozně ráda, moc mě to baví a i naplňuje, ale občas je tohle všechno okolo mě - jako třeba soutěž blogerka roku - absolutně demotivující, že mám chuť s blogováním skončit.

Pak si občas vzpomenu na jednu pohádku. Jmenovala se O hubené princezně. A napsala jsem ji já. V první třídě. Nebylo to pro nikoho, pro žádnou pochvalu ani obdiv, bylo to pro mě, protože mě hrozně bavilo psát a něco vymýšlet. A tak bych vlastně v Hubené princezně chtěla pokračovat tady na blogu. Pro mě, protože mě to baví. Ale zároveň i pro Vás, protože mě moc potěší každý komentář a vlastně i každý návštěvník, který přijde a přečte si pár článků a třeba ho nějaký zaujme. Takže děkuji <3 Taky moc ráda čtu a komentuji blogy ostatních, protože věřím, že každým komentář můžu rozdat trochu radosti a to za to přece stojí :)

Jinak ještě rychle k outfitu. Je z jednoho relativně slunečného dne, kdy jsme se Kačkou z Instantní krása konečně vydaly na limču. Na instagramu už si píšeme delší domu a tak bylo moc fajn vidět se takhle na živo :) Navíc si myslím, že jsme si skvěle padly do oka, takže doufám, že takový den brzo zopakujeme!






My outfit:

Stradivarius jeans, jacket
H&M sweater
New Yorker scarf
Vagabond  shoes
Zara handbag


You May Also Like

8 comments

  1. Úplně naprosto souhlasim. Občas, když mám pocit že jsem se zasekla na místě- nepřibývají followers, klesá návštěvnost blogu atd., jsem naštvaná na to , jak je nespravedlivý, že některé “bloggerky” nebo “influencerky” dostávají spolupráce s tolika značkama jenom protože za a)jejich kamarádka, co už je hodně známá je párkrát sdílela, b) vyfotí si zadek nebo něco podobného, za c) koupí si pár tisíc followes. Musim se pak vždycky trochu proplesknout abych se přestala soustředit na ostatní, makala na sobě a věřila, protože ono to jednou přijde!❤️ Skvělej článek! A tu šálu musim mít!��❤️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uplne mi mluvis z duse, hlavne s tim a), to je uplne klasicka situace 😂😂 a jinak moc dekuju ❤️

      Vymazat
  2. Anet, naprosto s tebou souhlasím. Však ty víš :) blog píšeme pro radost a protože to je koníček, na druhou stranu nevidím nic špatného na tom, být sklesla z toho, že blogove scéně vladnou holky typu prodejna reklama, které za peníze udělají cokoliv a lidi jim to žerou. Přijde mi hrozně demotivujici, když blogu.. A všem těm tipum na výlety, kosmetiku, nákupy a tak venuju hodiny času, protože chci lidi inspirovat, poradit, protože mě to baví, a pak se objeví nějaká prodejna slečna, co by bez spoluprací byla úplně vyřízená, protože by neměla o čem psát, co zaskemra o hlas na blogerek roku a udělá setkání s ní (jako by snad byla nějaká celebrita nebo co).. A dav šílí. Je mi z toho smutno. Jsou holky, které si tu přízeň vydržely. Jako třeba Petralovelyhair, get the louk.. To jsou holky, co něco umí.. Pak jsou slečny, co v součtu neumí vůbec nic, jejich články jsou na úrovni 15leteho dítěte, ale tak dlouho známějším a sikovnejsim blogerkam lezly do zadku a psaly si o spolupráce, az jsou považovány za vrchol blogovani. Asi by mi někdo mohl říct, že jim jenom závidím... Ano, závidím jim to jejich sebevědomí a přesvědčení, ze kromě jejich světa a blogu nic jiného neexistuje. Na druhou stranu jim vůbec nezávidím, až jednou blogy přestanou lidi zajímat... Co s nema bude? Budou stát fronty na antidepresiva? Normální člověk má svoje problémy, svůj život, řeší existenční trable, těžkou školu.. Každodenní nástrahy života.. A pak přijde domů a udělá si radost tím, že napíše článek, že se z toho vypíše nebo někomu nějak poradi, ze mu někdo článek pochválí, dostane jedinečnou nabídku na spolupráci... Ale ten blog je prostě jen koníček, který musí v určitě fázi života jít do ústraní, a pak, když je zas čas, tak se zase může vytáhnout :) člověk nemůže žít jenom tím blogem...

    OdpovědětVymazat
  3. hovoríš mi z duše čo sa týka tých blogov a instagramov :/

    Viki Ceglédyová

    OdpovědětVymazat
  4. Musím souhlasit se vším, co bylo vyřčeno jak v článku, tak i v komentářích. Dokázala bych se o tomto tématu rozepsat ve velkém, protože mě samotnou hrozně rozčiluje... Ale pokusím se krotit :D!!!! Slibuju! :D

    Taky nerozumím tomu, jaké holky mohou mít tolik spoluprací. Čeho si na nich firma váží? Čím jsou tak jedinečné? Podle mě v mnoha případech snad ničím :(... Jen se jim nějak podařilo získat si spoustu followerů a díky tomu se vezou. Tím se dostávám k blogerce roku. Je to blbost. Je to totální blbost. Tahle soutěž není soutěží, je jen portfoliem blogerů, které je rozděleno do dvou kategorií - ti, co se nikam nedostanou, protože nemají na instagramu statisíce sledujících, a ti, kteří vyhrávají jen díky počtu followerů. Kde je zmíněna nějaká kvalita? Proč nejsou oceněni ti, kteří do svého blogu vnášejí patřičnou vášeň pro danou činnost a především něco obohacujícího. Jen tak namátkou jsem se letos podívala, jaké blogy byly nominovány a v té hromadě blogerů jsem našla ohromně zajímavou slečnu, nebo spíš paní, která na svém blogu sdílí svůj boj s rakovinou. Je to strašně smutné téma, ale zároveň silné a především (řekněme si to upřímně) není ,,o hovně"... Pak jsem se dostala na její Instagram, což mě přesvědčilo o tom, že byť tahle paní skvěle podává svůj těžký příběh, nemá šanci dostat se do TOP 10, protože ji sleduje pár stovek lidí... Ale blogerka, která si každý den fotí kabelku ze všech stran a ještě mlátí reklamou kolem sebe, nasbírá tisíce, desetitisíce i statisíce hlasů a vyhraje blogerku roku. To je prostě k pláči. Tím vůbec nechci shazovat kabelky, proboha :D! Taky to dělám, taky fotím všechno, co se mi líbí, ale neznamená to, že nemám v hlavě srovnané životní priority. Upřímně mohu říct, že jsem ráda za spolupráce, které mi byly poskytnuty. Obohatily mě pozitivně i negativně. Díky některým jsem se podílela na skvělých věcech. A díky některým jsem zjistila, že není spolupráce jako spolupráce. A že nikomu reklamu dělat nebudu. Pokud o mě stojí druhá strana, předloží smysluplný návrh, nemám s tím problém. Ale abych se prala za každou spolupráci jen proto, abych měla "něco zadarmo"... To by můžou políbit prdel :D. Stejně tak mě rozčiluje, když mi je nabídnuta spolupráce, o níž pak zjistím, že byla nabídnuta všem holkám, které mají blog... Smysl této spolupráce se úplně vytratí. Poslední dobou spolupráce hodně odmítám... Nevidím v nich smysl. Obzvlášť teď, když jsem na spoustu věcí změnila názor... Ale závěrem - jasně, že blog má být koníček. Nikdy v životě bych si samotným blogem vydělávat nechtěla. Je to brána do pekel. Pokud by člověk nebyl tak úspěšný jako například O.Palermo a další jí podobné, tak nemá šanci být úspěšný i do budoucna. Všechny blogerky v ČR, které jsou teď úspěšné, budou jednou plakat, protože se nic jiného nenaučily... Nechci být na nikoho zlá, nechci nikoho urážet a nechci působit arogantně. Na mě jen ta blogerská scéna takto působí. Jako neuvěřitelný bordel, v němž není kvalit, pouze čísel. A čísla se ne vždy rovnají kvalitě. Bohužel.

    Tak.
    A z toho všeho plyne - nikdy, OPAKUJU NIKDY!!!!, nic neslibujte! :DDDD

    OdpovědětVymazat
  5. Tak tenhle článek vystihuje naprosto vše, co mě při blogování taky někdy přepadne. A pak mám chuť toho nechat, i když mě psaní baví a blog mám ráda. Stačí ale jeden obyčejný komentář u článku a rázem splín ořejde a já mám zas chuť psát a tvořit :). Jak píšeš...
    Tvůj blog se mi líbí, takže si zapisuju a zase se zastavím :)

    Hezký večer, Jitka

    OdpovědětVymazat
  6. Tak tohle je článek, který mi naprosto mluví z duše. Blogovat jsem začala právě proto, že mě od malička bavilo psát. A baví do dneška. Před několika lety jsem dokonce našla koníčka v módě a líčení. A tak se to skloubilo. Jenže.. Pokud člověk denně nenakupuje v Sephoře a nenechá tam x tisíc, lidi to nezajímá. Když se snaží člověk psát o problémech, které ve světě jsou, přečtou si to zasvěcení, ale tím to končí. Právě proto mám v psaní takové odmlky. Vždycky totiž přijde něco, co mě totálně srazí k zemi. Něco, co mě odradí v tom pokračovat. Jak říkáš, neděláme to proto, abychom týdně dostávaly desítky balíčků plných kosmetiky a jiných věcí. Ale když už do toho ten čas a srdce dáme, nějaké uznání je potřeba. Hrozně mě mrzí, jak je blogerský svět nastavený.

    Pauline's Tiny World

    OdpovědětVymazat
  7. Zajímavý článek, musím jen souhlasit. Outfit je moc povedený.

    OdpovědětVymazat

Těším se na všechny Vaše komentáře :)