Když jsem si myslela, že mám to nejhorší za sebou


Čtvrťák na právech je takový strašák všech studentů práv. Asi něco jako Uber pro taxikáře. Je to rok, kdy je prostě jasný, že flákání nebude povoleno a i když si člověk udělá větší volno absencí na seminařích, pořád na něj ze systému budou blikat červené křížky u klauzurních prací, které se přece v pohodě dají zmáknout přes semestr a není potřeba vypisovat termíny o zkouškovým.

"Počkej, až budeš ve čtvrťáku, to Tě teprve čeká učení." (M)učení.

Už začátek října vypadal slibně. Po náročných letních měsících cestování, poflakování se a občasného navštívení advokátní kanceláře, člověka celkem překvapí, že první termín klauzury na obchodní právo je hned první týden školy. A co je ještě skvělejší, týden na to už je první termín na občanské právo, protože je přece samozřejmost, že jsme ty tři měsíce volna věnovali studiu, takže budeme chtít naše znalosti uplatnit co nejdříve, než to zase úspěšně zapomene.

Dejme tomu, že na obchodní právo jsem se snad i trochu připravovala (protože když člověka něco aspoň trošku zajímá, jde to líp - důkazem opaku budiž správní právo, ale o tom ještě později). Moje rozčarování po větě "můžete papíry otočit" se dá jenom těžko popsat. V první řadě jsem hledala příklad, který měl být z učebnice (kterou jsem poctivě projela). Ten jsem nenašla, což mě lehce rozladilo, ale nevzdávala jsem to a pustila jsem se do toho příkladu, co se mi zdál nejjednodušší (výjimečně to nebyl ten nejkratší, protože když jsem zahlédla slovo "směnka" a vzpomněla si, že jsem tak před hodinou říkala, že zákon směnečný a šekový nepotřebuju, že to tam určitě nebude, v duchu jsem děkovala kamarádům, co mě donutili si ho jít ještě rychle koupit). Další rozčarování přišlo, když jsem všechno stihla asi za 40 minut, odložila jsem tužku a všimla si, že jsem asi první, kdo má hotovo. Všichni ještě zuřivě psali a to se po dalších 40 minut vůbec nezměnilo. Já už měla dvakrát zkontrolováno a měla jsem nutkavou potřebu vypadnout. To mi bylo umožněno až po dalších 40 minutách (naposledy, co jsem si sedla doprostřed řady) a já s pocitem, že to nemám, naštvaná na celý svět, odklikla přihlášení na příští týden na termín z občanského práva, abych se z tohohle trochu vzpamatovala. Ještě že tak.

No nic, zkrátím to. Nakonec jsem to dala - potřeba bylo šest bodů, tak jsem to moc nepřeháněla, abych nebyla za šprta a odnesla jsem si rovných šest. První termín z občanského práva dopadl katastrofálně - úspěšnost cca 20%. Díky obchodní právo, že jsem tam nešla!

Druhý termín byl naopak velmi úspěšný a já si odnesla dokonce nadbytečný pocit bodů - měla jsem ze sebe dobrý pocit, který zmizel asi po pěti minutách, když jsem na instagramu narazila na prvního jedince, co už se začal učit na zkoušku z trestního práva. Tak je to tady, to čeho se celé studium obávám. Zkouška z trestního práva - důvod, proč se čtvrťáku všichni tak bojí. Neoprávněně.

Vánoce jsem prožila v pohodičce a jen sem tam si přečetla něco z výcucu. Pravé učení začalo až po novém roce. Byly to dva a půl týdne, kdy jsem fakt skoro nikam nešla (pokud nepočítáte knihovnu a lednici) a s učením jsem skoro i spala. Týden před zkouškou jsem asi tak třikrát sváděla vnitřní boj sama se sebou, jestli se nemám přehlásit na později a ráno před zkouškou jsem málem omdlela, jak mi bylo špatně. No, nebudu to zas přehánět, protože nakonec se potvrdilo, že štěstí přeje připraveným (kecám, takhle to nefunguje), vytáhla jsem si relativně fajn otázky a po dohadování, jestli život z právního hlediska začíná tím, když je dítě při porodu vidět, nebo když mu visí z vagíny první část těla, jsem spokojeně odcházela, že to nejhorší mám za sebou. Omyl.

Nevím, jak dlouho jste zvyklí se učit, ale pro mě to bylo opravdu dlouhé a že bych zrovna nadšením skákala, že teď mám po relativně zábavným a snadno představitelným trestním právu pokračovat v učení s absolutně nezábavným a těžko představitelným správním právem, to jsem vážně neskákala. Několik hlášek na úvod.

"Veřejné právo je to, co veřejné právo za veřejné právo označí."

"Je rozhodnutí a správní akt to samé? Noo.. není, teda je, ale vlastně není."

"Vycházejte z toho, že se to nedá naučit."


Po týdnu "učení" (polehávání, uklízení a především zoufalé koukání do zdi) jsem se tam odhodlala jít. Skoro bez nervů, rozhodnutá to ukončit. Když jsem si vytáhla otázky, říkala jsem si, že to není tak hrozné. To, že to hrozné bylo, o tom mě zkoušející během následujících 40 minut přesvědčil. Po všech dotazech a "nápovědách", který mi v tom měly udělat jasno (čti zmatek), jsem odcházela s tím, že ani nevím, jak se jmenuju. Ale každopádně s tím, že mě někdo vyhodil od zkoušky, což se mi od prváku nestalo a mně se zase zhroutil svět a začala jsem nadávat na to, na jak debilní školu jsem byla donucená jít. Little drama queen.

Další týden probíhal v podobném "učícím" duchu jako ten předchozí, protože jsem si říkala, že tomuhle předmětu už další týden obětovat nechci. Přesně za týden, v ten samý čas, jsem zase seděla na chodbě právnické fakulty, absolutně klidná, s vědomím, že dneska to končí, ať to dopadne jakkoli. Zkoušku jsem nakonec zvládla s přehledem (asi s takovým, jaký člověk může mít o správním právu, takže nic extra) a zbytek dne jsem si rozhodla pořádně užít a oslavit si ten úspěch po svém. Tak jsem šla do knihovny obnovit si registraci a úplnou náhodou jsem narazila na asi nejhezčí pobočku pražské městské knihovny - na Smíchově. Jo a taky jsem se stavila v Levných knihách, odkud jsem si nic odnést nechtěla, ale samozřejmě se mi to zase nepovedlo, protože knížku za 59 Kč tam člověk prostě nenechá.

Pokračování v červnu. Určitě je se na co těšit.

You Might Also Like

0 comments

Těším se na všechny Vaše komentáře :)